Článek
Když jsem ji potkala poprvé, říkala jsem si, že mám štěstí. Usměvavá, upravená, starostlivá. „Já ti ho předávám do dobrých rukou,“ řekla mi s dojetím, když jsme se s Petrem začali vážně vídat. Tehdy jsem ještě netušila, že ho nepředává. Jen mi ho půjčuje.
Začalo to nenápadně. Doporučení. Rady. „Tohle bys mohla dělat jinak.“ „Petr má rád snídaně v posteli.“ „On nemá rád, když je byt takhle studený.“ Brala jsem to jako snahu pomoct. Byla přece jeho máma. Věděla ho líp než já.
Když nás Petr požádal o ruku, byla u toho rychleji než matrika. „Svatbu bych viděla spíš na jaře,“ řekla. „A bílé šaty? Víš, dnes už to není nutné.“ Usmála se, ale bylo to rozhodnutí, ne návrh.
Vybrala místo. Vybrala menu. Vybrala kapelu. Když jsem se jednou ozvala, že bych chtěla něco jinak, rozplakala se. „Já to s vámi myslím tak dobře,“ řekla Petrovi do telefonu. A on mi pak doma řekl: „Prosím tě, neřeš to. Víš, jaká máma je.“
Věděla jsem. Jen jsem ještě netušila, kam až to zajde.
Po svatbě začala chodit k nám. Bez ohlášení. Měla klíče, „pro jistotu“. Přerovnala skříně. Kritizovala prádlo. Říkala mi, že Petr hubne. Že ho zanedbávám. Že bych se měla víc snažit.
Jednou mi přinesla krabičku. „Bylinky,“ řekla. „Na ženské věci.“ Nechápala jsem. „Na libido,“ dodala tiše. „Petr byl vždycky hodně temperamentní.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vlezl pod kůži.
Začala se ptát. Nepříjemně konkrétně. Jestli jsme spokojení. Jestli „to funguje“. Jestli není Petr nervózní. Smála se u toho, jako by mluvila o počasí. Já se smála taky. Protože co jiného máš dělat, když se ti tchyně ptá na sex?
Petr mi říkal, ať to neřeším. „Ona to nemyslí zle.“ Jenže ona nemyslela zle vůbec nic. A přesto mě postupně vymazávala z vlastního manželství.
Začala jsem si všímat, že když se pohádáme, ví o tom. Když jsme měli hezký večer, věděla to taky. Když jsem odmítla sex, věděla to. Neříkal jí detaily, tvrdil. Ale ona věděla dost.
Jednou u večeře pronesla: „Muži potřebují pravidelnost.“ Podívala se na mě. Petr mlčel. A mně došlo, že nejsem jen manželka. Jsem projekt. Něco, co se hodnotí, opravuje, zlepšuje.
Když jsem si konečně stoupla za sebe a řekla, že mi její chování vadí, obrátila to proti mně. „Já jsem jen matka, která má strach o syna,“ plakala. „Ona mě od něj odtahuje,“ řekla Petrovi. A on… zase stál mezi námi. Mlčel. A to mlčení bolelo víc než její slova.
Nejhorší přišlo jednou v noci. Pohádali jsme se. O ní. O hranicích. O tom, že chci žít jen s ním, ne s ní. Odešel z ložnice. Ráno mi řekl, že spal u mámy. Protože „tam je klid“.
V tu chvíli se něco zlomilo.
Došlo mi, že nejde o tchyni. Jde o muže, který ji nikdy neopustil. Který si mě vzal, ale pupeční šňůru nepřestřihl. A já s tím bojovala sama.
Dnes jsme v manželské poradně. Tchyně mě nenávidí. Říká, že jsem ho změnila. Možná má pravdu. Ale někdo ho změnit musel. Protože jinak bych zmizela já.
Tchyně se vměšovala do všeho. Od svatby po sex. A já se musela rozhodnout, jestli budu celý život hostem ve vlastním manželství, nebo konečně řeknu dost.
Řekla jsem dost. Ať už to dopadne jakkoli, jedno vím jistě, manželství ve třech nikdy nefunguje. Ani když ta třetí tvrdí, že to dělá z lásky.
