Článek
Zvonil jí mobil. Neznámé číslo. Chtěla to nechat být, ale něco jí přimělo hovor přijmout.
„Dobrý den, tady nemocnice Na Homolce. Mluvíme s paní Terezou Malou?“
„Ano,“ odpověděla.
„Moc mě to mrzí, ale váš otec měl infarkt. Podařilo se ho stabilizovat, ale stav je vážný.“
Tereza seděla v kanceláři, kolem hučely tiskárny, klapaly klávesnice, ale ona nic z toho nevnímala. Jen to slovo vážný. Vzala kabelku, kabát a prostě odešla. Kolegové za ní volali, ale neslyšela je.
Otec byl celý její svět, i když poslední roky spolu mluvili málo. Po mámině smrti se uzavřel do sebe, přestal chodit mezi lidi, odmítal návštěvy. Tereza mu volala jednou týdně – spíš z povinnosti než ze skutečné snahy. On vždycky říkal: „Jo, jo, všechno dobrý,“ a tím to skončilo.
A teď ležel někde mezi životem a smrtí.
Cesta do nemocnice byla nekonečná. Na chodbě to páchlo dezinfekcí, všechno bylo bílé, tiché, neosobní. Když ho viděla poprvé, zalapala po dechu. Ležel napojený na hadičky, obličej měl bledý, skoro průsvitný. Vypadalo to, jako by se zmenšil.
„Tati,“ zašeptala. Žádná odpověď. Jen pravidelné pípání přístrojů.
Seděla u jeho postele celé hodiny. Vzpomínala na dětství – na to, jak ji učil jezdit na kole, jak ji v zimě nosil na ramenou, jak vždycky říkal, že život se má žít, ne přežívat. A přitom on sám poslední roky jen přežíval.
Přemýšlela, kolik věcí mu nestihla říct. Kolikrát se na něj zlobila zbytečně. Kolikrát se bála zvednout telefon, protože „zase bude ticho“.
Večer ji z nemocnice poslali domů. Seděla v autě a nevěděla, kam jet. Domů se jí nechtělo – byt byl prázdný, tichý, sterilní. Nakonec zaparkovala u Vltavy a zůstala tam. Hlavou jí běžely vzpomínky, útržky rozhovorů, všechna „možná někdy“, která už teď zněla jinak.
Další dny se slévaly do jednoho. Práce šla stranou, Tereza trávila čas mezi nemocnicí a bytem, v ruce kafe z automatu, v kapse mobil na vibracích – kdyby volali. Otec se neprobouzel.
Doktoři říkali, že to může trvat dny, možná týdny.
Každý den mu četla noviny, i když nevěděla, jestli ji slyší. Četla mu i dopisy, které nikdy neodeslala – ty, co napsala po mámině smrti. Jeden z nich začínal slovy:
„Tati, myslím, že jsme oba přestali žít v den, kdy odešla.“
Pátý den se stalo něco, co nečekala. Seděla u jeho postele a cítila, jak jí někdo bere za ruku. Slabě, ale jistě.
„Terezo?“
Byl to on. Otevřel oči. Slabý, zmatený, ale tam.
„Tati,“ rozplakala se.
„Já… jsem tu?“ zašeptal.
„Jo. A nikam nejdeš.“
Strávil v nemocnici tři týdny. Každý den se zlepšoval a s ním i Tereza. Po letech spolu opravdu mluvili – ne o počasí, ne o tom, co si koupil v Lidlu, ale o životě. O ní. O mámě. O tom, jak se mu po ní pořád stýská.
„Víš,“ řekl jednoho dne, „já jsem si myslel, že už na mě stejně nikdo nečeká. Tak jsem přestal žít.“
„Já jsem čekala, tati,“ odpověděla.
Když ho pustili domů, rozhodla se, že ho nenechá samotného. Každý víkend za ním jezdila, pomáhala mu s nákupy, vařila. Začali spolu chodit na procházky, které kdysi tak miloval. Pomalu se vracel do života – a ona s ním.
Ten telefonát, který jí tehdy zlomil svět, ho nakonec i spravil.
Uvědomila si, jak snadno člověk odkládá lásku na „později“.
Jak často říká „teď nemám čas“, jako by ten čas měl nekonečnou zásobu.
Rok po infarktu jeli spolu k moři. Seděli na promenádě, koukali na západ slunce a mlčeli. Nebylo třeba mluvit. V tom tichu už nebylo prázdno, ale klid.
Tereza si uvědomila, že smrt je zvláštní učitel. Ne vždycky bere – někdy vrací. Vrací to, co jsme dávno zapomněli: že všechno, co stojí za to, je křehké. Že i obyčejný telefonát může změnit úplně všechno.
A od té doby, kdykoli jí zazvoní neznámé číslo, zhluboka se nadechne. Protože už ví, že každé zazvonění může být začátek — nebo druhá šance.
