Článek
Klid, který trval jen pár hodin
Do lázní jsem jela sama. Potřebovala jsem si dokázat, že to zvládnu, že nepotřebuju partnera, abych se cítila dobře. Po rozchodu jsem byla psychicky vyčerpaná. Měsíce jsem se snažila přesvědčit, že jsem v pohodě, ale ve skutečnosti jsem se jen bála být sama. Lázně měly být odměnou. Vzít si týden volna, nechat se hýčkat a nadechnout se.
První den byl přesně takový, jaký jsem si představovala. Minerální koupele, masáže, procházky parkem. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že se mi dýchá volněji. Seděla jsem u večeře, dívala se na lidi kolem a říkala si, že možná to zvládnu. Možná se naučím být sama.
Žena, která si sedla ke mně
Druhý večer jsem seděla sama v jídelně, když si ke mně přisedla starší paní. Vypadala sympaticky, měla teplý úsměv a působila klidně. Začaly jsme si povídat. O jídle, o lázních, o tom, odkud jsme. A nějak přirozeně jsme přešly i na osobní věci.
Řekla mi, že se jmenuje Marie, je jí šedesát pět a do lázní jezdí každý rok. Prý už dávno pochopila, že člověk musí občas utéct z vlastního života, aby vůbec mohl zjistit, kým je. Smála jsem se. Ale v jejích očích bylo něco, co mě přimělo zpozornět. Neznali jsme se, a přesto jsem měla pocit, že mluví přesně ke mně.
Příběh, který zněl povědomě
Když mi vyprávěla svůj život, měla jsem chvílemi husí kůži. Vzala si mladá, brzy měla děti, celý život se starala o druhé. Manžel, dům, práce, povinnosti. Všechno, co se „má“. Jenže jednoho dne se probudila a zjistila, že vlastně neví, kdo je. Že celý život žila podle očekávání ostatních.
„Víš,“ řekla tiše, „já jsem se celý život bála být sama. A přitom právě to, že jsem sama, mě nakonec zachránilo.“
Zamrazilo mě. Protože to byla přesně moje věta, kterou jsem si poslední měsíce opakovala, jen s opačným významem. Já se bála, že samota mě zničí. A ona tvrdila, že ji zachránila.
Lidé, kteří vám zůstanou v hlavě
Další dny jsme se potkávaly skoro pořád. Na procedurách, u kávy, na procházkách. Bylo zvláštní, jak snadno se mi s ní mluvilo. Nemusela jsem nic vysvětlovat, nic skrývat. Vyprávěla mi o svých dětech, o tom, jak se po padesátce rozhodla znovu studovat, jak začala cestovat sama po světě, i o tom, jak se naučila být sama sebou.
Já jí na oplátku vyprávěla o svém rozchodu, o práci, o tom, jak se pořád snažím být „ta správná“. Jak neumím říkat ne, protože se bojím, že mě pak lidé nebudou mít rádi. Poslouchala mě, a když jsem domluvila, řekla klidně: „To není o nich, to je o tobě. Ty se musíš mít ráda, i když tě zrovna nikdo netleská.“
Ticho, které zabolí, ale i léčí
Když jsem po pár dnech seděla večer na lavičce v parku a přemýšlela nad jejím příběhem, cítila jsem zvláštní směs smutku a klidu. Poprvé po dlouhé době jsem se nesnažila utéct od svých myšlenek. Jen jsem tam byla. Sama. A najednou to nebylo děsivé. Bylo to upřímné.
Tehdy mi došlo, že vlastně celý ten rok po rozchodu jsem se nepokoušela uzdravit, jen zaplnit prázdno. Novými lidmi, prací, zážitky, ale ne sama sebou. A možná právě proto jsem se cítila pořád stejně prázdná.
Poslední den a poslední lekce
V den odjezdu jsem Marii potkala naposledy u snídaně. Sedla jsem si k ní a chtěla jí poděkovat. Jen se usmála a řekla, že jí nic nedlužím. Jen si pamatuj, dodala, že život není o tom, co všechno máš.
Ale o tom, co všechno zvládneš pustit. Bylo to naposledy, co jsem ji viděla. Když jsem odjížděla, měla jsem zvláštní pocit, že mi někdo právě vrátil kus odvahy, kterou jsem někde po cestě ztratila.
Návrat do reality
Po návratu domů bylo všechno stejné, ale přesto jiné. Práce, kolegové, byt nic se nezměnilo. Jen já. Přestala jsem se snažit mít všechno pod kontrolou. Když se mi chce plakat, prostě brečím. Když nechci s někým trávit čas, omluvím se.
A konečně jsem přestala prohlížet fotky šťastných párů na sociálních sítích s pocitem, že mi něco chybí. Možná mi ten týden v lázních nepřinesl klid, jaký jsem čekala. Ale dal mi něco cennějšího. Schopnost být v klidu sama se sebou.
A možná to celé mělo svůj důvod
Kdybych ten pobyt zrušila, jak jsem původně chtěla, nikdy bych Marii nepotkala. A nikdy bych si neuvědomila, že všechno, co hledám, mám vlastně dávno v sobě. Jen jsem se bála to vidět.
Dnes, když se mi zasteskne po tom tichu z lázeňského parku, otevřu si okno, uvařím si čaj a jen dýchám. Protože i když jsem sama, nejsem ztracená.
