Článek
Bylo to jedno obyčejné letní odpoledne. Seděla jsem na balkoně s hrnkem kávy a užívala si trochu ticha, když jsem si všimla, že naproti v domě mají sousedi dokořán otevřené okno. Nebylo na tom nic zvláštního – vedro bylo nesnesitelné a větrat chtěl každý. Jenže tentokrát mě přitáhlo cosi jiného.
Uvnitř jsem zahlédla Janu, naši sousedku. Vždycky působila jako vzorná matka a milá manželka. Chodila s dětmi na hřiště, na chodbě se se mnou bavila o květinách a občas donesla koláč. Jenže teď jsem ji viděla, jak stojí v obýváku a v rukou drží něco, co vypadalo jako velký balík bankovek. Po chvíli přišel její manžel Martin a začali peníze přepočítávat.
Myslela jsem, že se mi to jen zdá. Ale ne – opravdu tam seděli, oba soustředění, s výrazem, který jsem u nich nikdy neviděla. Nebyla to radost, spíš nervozita. A já měla husí kůži.
Další dny jsem se přistihla, že na to pořád myslím. Kde by tihle „obyčejní“ lidé vzali tolik peněz? Martin pracoval jako řidič, Jana byla na částečný úvazek v obchodě. Nikdy si nežili nad poměry, jejich byt byl skromný. A přesto – ty balíky v jejich rukách byly skutečné.
Říkala jsem si, že do toho přece nemám co strkat nos. Jenže když se mi něco usadí v hlavě, těžko to dostanu ven. A pak přišla další náhoda. Šla jsem se smetím a zahlédla jsem, jak Martin vynáší velkou černou tašku. Byla napěchovaná a těžká – nesl ji oběma rukama. Ohlížel se, jako by se bál, že ho někdo sleduje.
Začalo mě to hlodat ještě víc. Co když jsou zapletení do něčeho nelegálního? Drogy? Hazard? Nebo něco ještě horšího? Vždyť přece vypadali tak normálně. A právě to mě děsilo nejvíc – že nikdy nevíte, co se za zavřenými dveřmi opravdu děje.
Nemohla jsem to vydržet a svěřila se kamarádce z vedlejšího vchodu. Doufala jsem, že se mi vysměje a já to pustím z hlavy. Ale místo toho se zamračila: „Víš, že jsem si taky všimla zvláštní věci? Minulý týden k nim chodil pořád nějaký cizí chlap. Velký, holohlavý, vypadal drsně. Byl tam dvakrát, pokaždé se zdráhal zazvonit, spíš jako by čekal, až mu někdo otevře.“
To už bylo moc. Moje zvědavost se změnila ve strach. Začala jsem se bát, že máme v domě něco, co nás všechny může ohrozit. A přitom jsem pořád váhala – co když si jen něco domýšlím?
Odpověď přišla sama. Jednoho večera jsem šla pozdě domů a na schodech jsem zaslechla hádku. Hlasitý Janin křik, prosby, pak Martinovo „Už to nikdy nechci vidět u nás doma!“. Zůstala jsem stát jako přikovaná.
Druhý den jsem Janu potkala u výtahu. Byla bledá, oči zarudlé, jako by nespala. Usmála se, ale ten úsměv byl nucený. V tu chvíli jsem věděla, že se něco děje.
Když jsem to večer vyprávěla manželovi, jen zavrtěl hlavou: „Nechoď do toho. Jejich věc.“ Ale já to nedokázala ignorovat.
A pak přišel den, kdy jsem se vracela z nákupu a zahlédla otevřené dveře k nim do bytu. Zrovna odcházel ten holohlavý muž. Vypadal rozzuřeně a práskl dveřmi tak, že se celý dům otřásl. V bytě pak nastalo ticho. Jen Jana stála u dveří, všimla si mě a oči se jí naplnily slzami.
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem se zeptala: „Jsi v pořádku?“ A ona potichu odpověděla: „Ne. Ale nesmíš se ptát.“
Tu noc jsem nespala. Ta věta mi zněla v hlavě pořád dokola. Nesmím se ptát? A přesto mi v očích té ženy, kterou jsem znala jako milou sousedku, zůstala prosba. Jako by chtěla, abych něco udělala.
Nakonec jsem zavolala anonymně na policii. Řekla jsem jen to, co jsem viděla a slyšela. Necítila jsem se dobře – připadala jsem si jako zrádce. Ale říkala jsem si, že je to možná jediný způsob, jak pomoct.
O pár týdnů později jsem si všimla, že ten cizí muž už k nim nechodí. Jana vypadala unaveně, ale klidněji. A jednou, když jsme se potkaly na schodech, mi jen tiše řekla: „Děkuju.“ Neptala jsem se, za co.
Od té doby už nikdy nekoukám do cizích oken s lehkovážnou zvědavostí. Ten jeden pohled mi změnil pohled na lidi kolem mě. Nikdy nevíte, co se v sousedově bytě odehrává – a jak blízko k tomu všemu vlastně jste.
