Článek
Začalo to úplně obyčejně, bez plánu, bez velkých gest. Jen jsem jednou odpoledne vešla do obýváku, rozhlédla se kolem a napadlo mě, že by nebylo od věci trochu uklidit. Ne kvůli návštěvě, ne kvůli dojmu. Pro sebe. Jen tak.
Možná jste to už někdy zažili. Ten okamžik, kdy věci kolem vás najednou působí těžší než obvykle. Poházené svetry na židli vypadají jako špatná nálada zhmotněná do látky. Hromádky papírů se tváří jako nevyřešené povinnosti. A odložené šálky, všední drobnosti, to všechno najednou vytváří zvláštní šum, který člověk nese v hlavě, aniž by si to uvědomoval.
Ten den jsem se rozhodla ten šum utlumit.
Nejdřív jsem začala malými věcmi. Umyla jsem hrnky, srovnala polštáře, otevřela okno. Do místnosti se nahrnul čerstvý vzduch a donutil mě nadechnout se trochu víc, než jsem zamýšlela. Najednou bylo světlo ostré a čisté, skoro jako by mi chtělo připomenout, že jsem na ten pocit klidu čekala déle, než si přiznávám.
Vzala jsem se do toho s podivnou vervou. Ne jako člověk, který bojuje, ale jako někdo, kdo se po dlouhé době pustil do něčeho, co dává smysl. Uklízela jsem police, utírala prach, skládala deky. A jak jsem se sunula bytem, začínalo se dít něco zvláštního.
Měla jsem pocit, jako bych každý předmět zvedla nejen rukama, ale i hlavou. Bylo to, jako bych tím ukládáním věcí ukládala i myšlenky, které se ve mně dlouho válely bez ladu a skladu.
V kuchyni jsem narazila na starý hrníček, který jsem kdysi dostala od někoho, kdo už v mém životě neměl být. A bez velkého přemýšlení jsem ho odložila na hromádku k vyřazení. Ne proto, že bych byla naštvaná nebo smutná. Jen proto, že už mi k ničemu nesloužil. A s ním se ve mně sesypala i malá část zbytečného lpění.
V ložnici jsem našla svetr, který jsem si dlouho schovávala „na doma“, ale pokaždé, když jsem ho oblékla, připomněl mi období, kdy jsem se v sobě úplně ztrácela. Složila jsem ho a poslala dál. Bylo to tiché rozhodnutí, ale najednou jsem cítila, jak mi povolil kus vnitřního napětí, o kterém jsem ani nevěděla.
A tak jsem pokračovala. V šuplících, v policích, v koutech, o kterých jsem si myslela, že jsou prázdné. Ale nebyly. Nosily v sobě drobný chaos, stejně jako já.
Čím víc jsem uklízela, tím víc jsem měla pocit, že mi v hlavě vzniká prostor. Volné místo, kde může sedět klid, který jsem tak dlouho přehlížela. Párkrát jsem si sedla doprostřed pokoje na podlahu a jen se dívala, jak se byt mění pod mýma rukama. Uvědomila jsem si, že ty změny nejsou velké. Žádné dramatické přemety. Jen přesunutá kniha, umytá váza, protříděná zásuvka. Ale ve mně to vyvolávalo pocit, jako by se celé moje nitro začalo rovnat do řady.
A pak, když jsem skončila, se stalo to nejzvláštnější.
Stála jsem uprostřed čistého obýváku. Nebylo tam nic navíc. Nic, co by mě tlačilo. A v té chvíli jsem se najednou přistihla, jak se mi do očí derou slzy. Nebyly smutné ani sentimentální. Byly to slzy úlevy. Tiché, nenápadné. Uvědomila jsem si, že když jsem uklízela kolem sebe, uklízela jsem i v sobě.
Byt působil lehčí. A já taky.
Posadila jsem se na gauč, poprvé za dlouhou dobu bez pocitu, že bych měla něco dělat. A došlo mi, že ta tíha, kterou jsem poslední týdny nosila, nebyla způsobená jen povinnostmi nebo stresem. Byla to tíha drobných zanedbání těch viditelných i těch neviditelných.
Možná to zní obyčejně. Uklízení. Věci na svém místě. Čisté police. Ale ono to nebylo o pořádku samotném. Bylo to o prostoru, který vznikl, když jsem konečně pustila to, co mi už nesloužilo.
A tak jsem tam seděla, v tichém bytě, který působil jako nově vymalovaný jen tím, že jsem v něm udělala pořádek. Vnímala jsem, jak se do mě postupně vkrádá zvláštní klid, takový ten, který se nedá vynutit ani koupit. Jen se objeví, když dovolíme sami sobě uvolnit místo.
A tehdy mi došlo, že jsem vlastně neuklidila byt.
Uklidila jsem sebe. A to je někdy mnohem těžší.
Ale stojí to za to.
