Článek
Byl to úplně obyčejný den. Pršelo, vítr rval deštníky z ruky a já jsem spěchala na autobus. Do práce, kam jsem stejně dorazila vždycky promočená a unavená.
Autobus byl plný, lidé mlčeli, koukali do telefonů nebo do prázdna. Taková ta ranní únava, která visí ve vzduchu, když se nikomu nechce existovat.
Sedla jsem si dozadu, vytáhla sluchátka, a svět se na chvíli ztlumil.
Na další zastávce nastoupila starší paní. Malá, křehká, s šedivými vlasy a taškou, která byla skoro větší než ona.
Rozhlédla se kolem, ale nikdo se nezvedl.
Všichni dělali, že ji nevidí.
Ten známý městský reflex – když nevidíš, nejsi povinen pomoci.
Zvedla jsem se.
„Pojďte si sednout, paní,“ řekla jsem a usmála se.
Podívala se na mě překvapeně, skoro provinile, jako by se omlouvala, že vůbec existuje.
„Jé, děvčátko, to nemusíte,“ šeptla.
“ Udělám to ráda,“ odpověděla jsem a podržela jí tašku, než se posadila.
Autobus se rozjel. Stoupla jsem o pár sedadel dál a chtěla se vrátit ke své hudbě. Jenže po chvíli na mě ta paní zavolala.
„Slečno?“
Otočila jsem se.
„Děkuju vám,“ řekla tiše.
„To nic,“ usmála jsem se. „Každý by to udělal.“
Zavrtěla hlavou.
„Ne, to by neudělal každý.“
Podívala se z okna a dodala:
„Víte, já dneska po delší době jedu na hřbitov. A v noci jsem si říkala, že už ani nevím, jestli má cenu vstávat. A pak jste přišla vy – úplně cizí člověk – a nabídla mi místo. Tak si říkám, že možná má.“
Zůstala jsem stát.
Nemohla jsem nic říct.
Jen jsem cítila, jak mi v krku stoupá něco těžkého a horkého.
Celý autobus ztichl. Několik lidí zvedlo hlavu od telefonu, jiní sklopili oči. Vzduch se změnil – najednou nebyl studený a lhostejný.
Najednou v něm bylo něco lidského.
Paní se usmála. „Dneska je to rok. Bylo to těžký manželství, ale byl to dobrý člověk. A já jsem si říkala, že když mi dneska někdo popřeje hezký den, tak to zvládnu. A vy jste to udělala, aniž byste věděla.“
„To on vás sem poslal,“ dodala po chvíli s úsměvem. „On vždycky říkal, že na světě nejsou náhody.“
Cesta trvala sotva patnáct minut, ale připadala mi nekonečná.
Mluvily jsme spolu o všem – o jejím muži, který měl rád jablkové koláče, o jejich zahradě, kterou musela nechat zarůst, protože ji už sama nezvládá. O tom, jak se jí stýská po hluku, který dřív nesnášela.
Bylo v tom všechno: ztráta, ticho, láska, která přetrvává i po smrti.
Když autobus zastavil, vstala a podala mi ruku.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se.
„Eva,“ odpověděla jsem.
„Já jsem Marie. Děkuju, Evo. Dneska jste mi zachránila den. Možná i trochu víc.“
Když vystoupila, sedla jsem si. Dívala jsem se, jak pomalu odchází v dešti s tou svojí taškou a kyticí bílých karafiátů v ruce.
A já jsem si uvědomila, že jsem vlastně celou dobu žila v domnění, že dobrota musí být velká, viditelná, aby měla smysl. Ale ono stačí málo. Místo v autobuse. Pár slov. Úsměv.
Ten den jsem přišla do práce pozdě, ale bylo mi to jedno. V hlavě mi pořád zněla její věta:
„Možná má pořád cenu vstávat.“
A od té doby, kdykoli vidím v autobuse staršího člověka, zvednu se dřív, než vůbec stihnu přemýšlet.
Ne proto, že „by se to mělo“.
Ale proto, že možná zrovna v tu chvíli někdo potřebuje důvod, proč věřit, že svět ještě stojí za to.
