Článek
Moře ten den vonělo jinak. Slunce se odráželo od hladiny a pálilo do očí, písek hřál pod nohama, a přesto se mi po těle rozlézala zvláštní neklidná tíha. Možná to bylo tím, že ráno foukal vítr z pevniny, nebo tím, že jsem se předchozí noc skoro nevyspala. Stála jsem na břehu a pozorovala drobné vlnky, jak se lámou o kameny, a říkala si, že to bude osvěžující. Jen krátký plavecký výlet, pár temp od břehu, možná trochu dál, tam, kde voda tmavne.
Když jsem vstoupila do moře, cítila jsem, jak mě chlad objal jako starý přítel. Slaná voda mě nadnášela a já se s každým nádechem cítila lehčí. Daleko za mnou na pláži se smáli lidé, děti křičely, nafukovací kruhy poskakovaly ve vlnách. Plavala jsem dál, přesně tak, jak jsem to dělávala od dětství. Rytmus rukou, nádech, výdech, klid. A pak, ani nevím odkud, přišla vlna.
Nejdřív jsem ji jen slyšela – hluboké, temné hučení, jako když se převalí kamenná stěna. Otočila jsem hlavu, ale už bylo pozdě. Náraz mě smetl, voda mě udeřila do hrudi a najednou bylo všechno obrácené. Hladina zmizela, svět se zakymácel. Otevřela jsem oči, jenže všude byla tma. Voda mě stáhla dolů, prudce a bez milosti.
Instinktivně jsem se snažila kopat, hledat směr, ale tělo neposlouchalo. Cítila jsem tlak v uších, v plicích, sůl v nose. Mozek začal panikařit, všechno se zúžilo do jediného slova: nahoru. Jenže kde bylo nahoře? Všechno se točilo, bubliny kolem mě stoupaly – nebo klesaly? Měla jsem pocit, že čas se rozplynul, že to trvá věčnost.
A pak se něco změnilo. Uprostřed toho chaotického šera se rozprostřelo zvláštní ticho, skoro něžné. Všechno zčernalo, ale nebylo to děsivé. Bylo to jako spánek po dlouhém dni. Necítila jsem vodu, necítila jsem tělo. Jen klid, hluboký a nečekaný. Zmizel strach. Všechno, co mě kdy tížilo – povinnosti, hádky, nevyřčené věty – se rozplynulo jako kapky na skle.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná sekundu, možná celou věčnost. Kdesi z dálky se ozval hlas, nejdřív tlumený, pak naléhavější. Tělo se pohnulo, prudce, jako by se samo chtělo nadechnout. Náraz, bolest v hrudi, kašel. Horký vzduch, písek v ústech. Někdo mě držel, někdo volal mé jméno. Otevřela jsem oči a svět byl zase příliš jasný, příliš hlučný.
Ležela jsem na břehu, vlasy přilepené k obličeji, a nadechovala se po malých kouscích. Cizí muž mi klečel u hlavy, dýchal rychle, jeho ruce se třásly. Kolem nás stáli lidé, někteří mluvili, jiní jen zírali. Cítila jsem, jak mi po tvářích stéká voda a jak se do plic pomalu vrací bolest i život. Když jsem se konečně posadila, moře se tvářilo nevinně, jako by se nic nestalo.
Záchranář, který přijel o pár minut později, mi měřil puls a mluvil klidným hlasem. Ptala jsem se, jak dlouho jsem byla pod vodou. Pokrčil rameny. „Pár minut. Měla jste štěstí. Tamhleten pán vás viděl, jak mizíte. Skočil za vámi.“ Otočila jsem hlavu a uviděla ho – seděl opodál, obličej bledý, oči skryté za dlaněmi. Chtěla jsem mu něco říct, poděkovat, ale slova nepřicházela. Jen pohled, který musel stačit.
Večer jsem seděla na balkoně apartmánu, zabalena v ručníku, a dívala se na moře. Tentokrát bylo klidné, hladké, jen sem tam se o kameny rozbila malá vlna. Každý nádech mě pálil, ale bylo v tom i něco zvláštně čistého. Uvědomila jsem si, jak tenká je hranice mezi tím, co bereme jako samozřejmé – a tím, co může během vteřiny zmizet.
Nemyslela jsem tehdy na smrt. Spíš na život, na to, jak snadno ho člověk přehlíží, jak se žene, plánuje, stěžuje si, a přitom zapomíná dýchat. Moře mě naučilo pokoře. Ne jako hrozbu, ale jako tichou připomínku, že všechno, co máme, je jen zápůjčka.
Druhý den jsem šla k vodě znovu. Ne plavat, jen stát po kolena v moři. Slunce pálilo, slaná voda štípala v ranách. Zavřela jsem oči a nechala vlny, aby se mi opíraly o nohy. Tentokrát jsem necítila strach. Jen hlubokou vděčnost – za vzduch, za tep, za to, že mohu znovu stát mezi břehem a nekonečnem.
Moře mlčelo. A já jsem věděla, že to ticho si v sobě ponesu navždy.
