Článek
Byl to horký srpnový večer. Slunce se pomalu sklánělo k lesu na druhé straně jezera a voda se leskla jako roztavené sklo. V kempu voněly klobásy, děti běhaly s nanuky a my – unavení po celodenním výšlapu jsme se konečně posadili ke stolu před stanem. Když se k nám donesl zvuk kytary, otočili jsme se. O pár míst dál seděl starší pár. On, šedivý chlap s kloboukem, hrál tiše melodii, a ona, drobná žena s jiskřivýma očima, zpívala.
„Hezky vám to ladí,“ zavolala na ně moje žena.
Muž se usmál a přestal hrát. „Díky, to je náš večerní rituál. Bez hudby by to nebylo ono.“
A tak jsme se dali do řeči.
Jmenovali se Jitka a Karel, oba kolem sedmdesátky. Kempovali ve staré dodávce, kterou si sami předělali na obytné auto. Ne nijak luxusně spíš chytře. Všechno mělo své místo, všechno mělo smysl. Karel byl bývalý strojař, Jitka učitelka na základce. Když odešli do důchodu, prodali byt v Praze, rozdali většinu věcí a vydali se na cesty.
„Na začátku jsme chtěli projet Evropu,“ vyprávěla Jitka, když nám nalévala víno. „Ale nějak jsme se zapomněli v Česku. Všude jsme byli jen na dovolené, nikdy jsme to tu opravdu nepoznali.“
Seděli jsme s nimi dlouho do noci. Povídali o místech, o kterých jsme sotva slyšeli – o lesních tůních, kde se dá koupat sami, o starých mlýnech, které opravují dobrovolníci, o lidech, kteří v horách pečují o divoké koně.
„A co vy?“ zeptal se Karel. „Kam míříte?“
„Na jih, k moři,“ odpověděl jsem bez váhání. „Potřebujeme vypnout. Už máme vše naplánované – rezervace, trasy, všechno.“
Karel se usmál a pokýval hlavou, ale něco v jeho pohledu mě přimělo se zarazit. „Víš,“ řekl, „plány jsou fajn. Ale často jsou to jen zdi, které si stavíme, abychom se nebáli změny.“
Tehdy jsem to nechal být. Jenže ta věta se mi v hlavě uhnízdila.
Druhý den ráno jsme se potkali u sprch. Karel si čistil zuby u umyvadla a já si přisedl na lavičku vedle. Povídali jsme si dál. Vyšlo najevo, že před třemi lety Jitka onemocněla rakovinou. „Bylo to zlé,“ přiznal. „Dva měsíce jsme jen seděli doma a čekali, co bude. A pak jsme si řekli – sakra, tohle ne. Nechceme čekat, až nám život skončí. Chceme ho žít.“
Teď byla Jitka zdravá. Cestovali pomalu, podle nálady. Když se jim někde líbilo, zůstali týden. Když ne, jeli dál. Neměli plán, jen kompas – doslova i obrazně.
Ten večer jsme s nimi seděli znovu. Zpívali, pili víno a poslouchali příběhy o lidech, které potkali na cestách. Až kolem půlnoci se Karel otočil k nám a řekl:
„Mladí jste jen jednou. Ale žít naplno můžete kdykoli. Jen musíte přestat čekat na ideální chvíli.“
Ráno jsme balili. Bylo zataženo, moře se nám zdálo najednou daleko. Stál jsem u auta, v ruce mapu, a přemýšlel. Moje žena se na mě podívala, jako by mi četla myšlenky.
„Taky tě to nahlodalo, že jo?“
„Trochu,“ přiznal jsem. „Co kdybychom… zůstali pár dní tady?“
A tak jsme zůstali. Bez plánu. Jen tak. Procházeli jsme se po okolí, objevovali zapadlé stezky, koupali se v jezeře, kde voda páchla po borovicích, a večer sedávali s Karlem a Jitkou. Naučili nás, že svoboda není o penězích nebo vzdálenosti, ale o rozhodnutí.
Jednoho rána jsme se probudili a jejich dodávka byla pryč. Na stole před naším stanem ležel malý papírek:
„Nečekejte na správný okamžik. Vždycky bude moc práce, málo peněz nebo špatné počasí.
Žijte teď. – K & J“
Usmál jsem se. Věděl jsem, že jsou zase na cestě, někde mezi kopci, možná u jiného jezera, kde Karel večer hraje a Jitka zpívá.
A my? Na jih jsme nakonec nikdy nedojeli. Místo toho jsme objevili kus naší země, který bychom jinak minuli. A s ním i něco, co jsme dlouho ztratili – klid.
Když si na ně občas vzpomeneme, vždycky se nám vybaví ten večer, kdy Karel tiše brnkal na kytaru a Jitka zpívala písničku, kterou si vymyslela sama. Text si pamatuji dodnes:
„Nečekej, až vítr utichne,
nečekej, až cesta zjasní.
Vždyť život běží – a ty s ním.“
Kemp už dávno zavřeli, léto skončilo. Ale my jsme od té doby přestali plánovat dovolené podle kalendáře. Místo toho balíme auto, jakmile se nám zachce, a vyrážíme. Někdy jen na víkend, jindy na týden. Bez rezervací, jen tak.
A pokaždé, když večer sedíme někde u ohně, slyším v duchu Karlovu kytaru. A vím, že ten večer u jezera nebyl náhoda. Byl to začátek něčeho, co jsme tehdy ještě neuměli pojmenovat – být svobodní.
