Článek
Nastoupila jsem do vlaku, sotva jsem stihla zavřít dveře. Bylo poledne, dusno, a já měla v ruce kelímek s kávou, který se mi málem vylila na kabát. V kupé seděl starší muž – šedé vlasy, klobouk položený na kolenou a noviny rozložené na sedačce vedle sebe. Kývl na mě a posunul je stranou.
„Tady je volno,“ řekl klidně, s úsměvem, jaký mívají lidé, kteří se nikam neženou.
Poděkovala jsem a sedla si naproti. Vlak se rozjel a já vytáhla mobil, ale po chvíli jsem ho zase schovala. Ten muž měl v sobě něco, co mě nutilo být přítomná.
„Brno?“ zeptal se po chvíli. „Jo,“ přikývla jsem. „Práce. A vy?“ „Já už nikam nespěchám,“ usmál se. „Ale Brno mám rád. Každá cesta tam pro mě něco znamenala.“
Ta věta mě zaujala. A tak jsme začali mluvit. Nejdřív jen o počasí a o tom, jak vlaky jezdí pomaleji než dřív, pak ale rozhovor plynule přešel jinam.
Vyprávěl mi, že kdysi býval pilotem. Ne v armádě, ale civilní. Létal s malými letadly po Evropě – převážel poštu, někdy i lidi, kteří se báli velkých strojů. „Bylo to zvláštní,“ řekl. „Vždycky jsem si myslel, že létání bude o svobodě, o obloze a dobrodružství. Ale nakonec to bylo o lidech. O těch pár minutách, kdy se s někým potkáte, a přesto si vás zapamatuje navždy.“
Mluvil klidně, nepateticky. Měl ten zvláštní tón, jaký mají lidé, kteří už něco ztratili, ale smířili se s tím.
Vyprávěl o tom, jak letěl jednou v bouři, jak mu selhal přístroj a on musel přistát na malém poli uprostřed ničeho. „Všichni se mě ptali, jestli jsem se bál,“ řekl a pousmál se. „Bál. Ale ne smrti. Bál jsem se, že už nikdy neuvidím svou ženu.“
Na chvíli se odmlčel a já viděla, že mu v očích problesklo něco, co se nedá pojmenovat. Smutek, vzpomínka, možná obojí. „Zemřela mladá,“ dodal tiše. „Od té doby jsem přestal létat. Ale nikdy jsem nepřestal koukat nahoru.“
Byla jsem zticha. Cítila jsem, že to není historka pro efekt. To byl kus života. „A víte,“ pokračoval po chvíli, „lidé pořád něco hledají. Smysl, štěstí, jistotu… Ale ono to není někde daleko. Je to v těch malých chvílích, kdy se člověk na něco dívá a je mu prostě dobře. Třeba jen ve chvíli, kdy vlak jede a vy koukáte z okna.“
Venku ubíhala krajina. Stromy, pole, stanice, které se objevovaly a mizely. A já jsem měla pocit, že tahle jízda trvá déle než obvykle. V dobrém smyslu.
Vyprávěl dál – o lidech, které potkal, o jednom chlapci, který chtěl být pilotem, ale bál se výšek, o staré ženě, která si s ním v letadle povídala o manželství, a nakonec mu řekla, že „láska je jako let – pokud ji držíš moc pevně, spadneš“.
Každý jeho příběh byl krátký, ale měl v sobě pointu, jakou mívají jen opravdové životní zážitky. Žádné velké řeči, jen klid a nadhled člověka, který už pochopil, co je důležité.
Když vlak projel tunelem, světlo v kupé na okamžik zhaslo. Zůstali jsme v tichu. „Život,“ řekl po chvíli, „je jako tenhle vlak. Nemůžeš ho zastavit. Ale můžeš se rozhodnout, jestli tu cestu prožiješ s úsměvem, nebo se strachem.“
Usmála jsem se. V tu chvíli to nebyla jen věta. Byla to lekce.
Zbytek cesty jsme mluvili o obyčejných věcech – o kávě, o počasí, o dětech. Ale všechno, co řekl, mělo nějaký skrytý význam. Bylo to, jako by mluvil o životě, ale mezi řádky.
Když jsme přijeli do Brna, zvedl se, nasadil si klobouk a podíval se na mě. „Bylo mi potěšením,“ řekl. „Máte laskavé oči. To se dnes už moc nevidí.“
Než jsem stihla odpovědět, prošel dveřmi a ztratil se v davu. Zůstala jsem sedět, dívala se za ním a přemýšlela, jestli se někdy potkáme znovu. Asi ne. Ale to nevadilo.
Vystoupila jsem a uvědomila si, že mi tahle krátká cesta dala víc než celé týdny rozhovorů s lidmi, které znám léta. Život někdy pošle cizince, aby vám řekl něco, co potřebujete slyšet. A pak zase zmizí jako vlak, který projede kolem a nechá po sobě jen tichý, dlouhý zvuk.
