Článek
Veřejnost často vnímá podobné akce jako společenské události. Fotografie, hosté, emoce, známá jména. Jenže někdy stačí několik hodin a je zřejmé, že za vším je především zcela obyčejná lidská bolest, která se nedá vypnout ani kvůli publiku, ani kvůli oficiálnímu programu. Právě tak působil i večer věnovaný Aničce Slováčkové, na niž její blízcí zavzpomínali prostřednictvím knihy, která vznikla jako připomínka jejího života, síly a toho, co po sobě zanechala. Pro jejího otce nešlo o běžné vystoupení před lidmi, ale o další z momentů, kdy se ztráta znovu naplno otevřela.
Už od rána přitom bylo jasné, že ten den nebude jednoduchý. Místo klidných příprav přišly obavy o zdravotní stav Dagmar Patrasové, která měla být původně na místě také. Nakonec ale nedorazila. Podle informací z okolí rodiny jí nebylo dobře natolik, že s ní Felix Slováček ještě před akcí zamířil k lékaři do nemocnice. Později bylo řečeno i to, že za její nepřítomností nestál alkohol, ale zdravotní potíže, které přetrvávaly i během dne. V tu chvíli se z večera, který měl patřit vzpomínce a tiché úctě, stala i chvíle plná nejistoty a starostí o nejbližší.
Tím ale napětí neskončilo. Řešily se i další komplikace v rodině a na místě tak chyběla i část těch, u nichž by lidé jejich přítomnost čekali automaticky. O to silněji působilo, jak osaměle mohl celý večer na první pohled vypadat. Ve skutečnosti to však nebyla prázdnota, ale spíš obraz rodiny, která je po těžkém zásahu stále ve fázi, kdy se běžné věci dělají mnohem hůř než dřív. Smutek totiž nechodí s harmonogramem a nepřizpůsobuje se tomu, co je právě potřeba zvládnout před veřejností. Každý, kdo někdy zažil velkou ztrátu, tenhle pocit dobře zná.
Nakonec vedle Felixe Slováčka nestála manželka ani dcera, ale žena, která měla k Aničce dlouhodobě velmi blízko. Na akci dorazila Silvia Schumacher, její kmotra z poloviny devadesátých let, a právě ona se stala důležitou oporou večera. Nešlo o náhodný doprovod ani o gesto do počtu. Přítomní popsali, že šlo o člověka, který byl s rodinou spojený roky a na Aničku přišel vzpomínat s opravdovým citem. I to dodalo celé události jiný tón. Nebyla to stylizovaná podívaná, ale spíš soubor malých, lidských okamžiků, v nichž bylo vidět, kdo přišel z povinnosti a kdo z opravdové blízkosti.
Velmi silně zapůsobil i samotný okamžik křtu. Místo obvyklého okázalého gesta došlo k symbolickému a tichému aktu. Portrét na obálce knihy byl jen jemně pohlazen, což v dané chvíli působilo mnohem přesněji než jakákoli velká slova. Právě tehdy už Felix Slováček emoce neudržel a rozplakal se.
Podle lidí na místě bylo znát, že nejde o jednorázové dojetí, ale o nahromaděný smutek, který se v tak citlivém okamžiku prostě prodral ven. V sále se tím změnila atmosféra. Najednou nešlo o společenský program, ale o velmi syrový důkaz toho, že některé rány zůstávají otevřené mnohem déle, než si okolí připouští.
Silný rozměr dostal celý večer i proto, že z vyjádření rodiny dlouhodobě vyplývá, jak přítomná Anička ve skutečnosti stále je. Ne v podobě veřejných připomínek, ale v drobných každodenních rituálech. Zaznělo například, že s ní její otec v duchu mluví každý večer před spaním a právě tento tichý zvyk mu pomáhá zvládat noc i usínání. To je možná detail, který by v jiném článku snadno zapadl, ale právě podobné detaily obvykle řeknou o lidském trápení úplně nejvíc. Ne okázalé věty, ale pár slov pronesených potmě v ložnici, když už kolem není nikdo jiný.
Do celého příběhu navíc patří i hudba. Na Aniččinu počest vznikla nová píseň Noční slzy, kterou doprovází i videoklip. Je to další z forem, jak se vyrovnat s bolestí, ale současně i způsob, jak uchovat něco, co by jinak zůstalo jen uvnitř člověka. Když někdo ztratí blízkého, hledá různé cesty, jak ten vztah nepřerušit úplně. Někdo si nechává fotografie, jiný se vrací k dopisům, další volí hudbu nebo psané vzpomínky. V tomhle směru nepůsobí kniha ani píseň jako snaha vytěžit smutek, ale spíš jako pokračování pouta, které smrtí neskončilo.
Na místě byla cítit i podpora dalších lidí z okolí rodiny. Mezi těmi, kdo přišli vyjádřit účast, zaznělo i otevřené uznání toho, jak náročné období Felix Slováček zvládá. Přítomní mluvili o obdivu k tomu, že dokáže podobně vypjaté chvíle vůbec ustát. Tady je ale možná důležitější jiná věc. Ne to, zda někdo působí silně, ale že se síla někdy pozná právě podle slz, nikoli podle jejich potlačení. Ve společnosti se často čeká, že známé osobnosti budou držet tvář. Jenže v takové chvíli je lidskost cennější než jakákoli dokonalá kontrola. A ten večer to ukázal velmi přesně.
Samotná kniha přitom neměla být temnou tryznou ani uzavřením jedné tragické kapitoly. Podle dostupných informací byla zamýšlena jako vzpomínka, která má nést i povzbuzení, nikoli jen smutek. Obsahuje osobní momenty, fotografie a návraty k životu, který byl sice krátký, ale zanechal výraznou stopu. Právě v tom je možná její největší síla. Nepřipomíná jen nemoc a odchod, ale i to, jak silně může jeden člověk ovlivnit své okolí. A možná i proto byl celý křest tak emotivní. Nešlo jen o knihu. Šlo o další pokus uchopit ztrátu tak, aby se s ní dalo vůbec žít.
