Článek
Letiště je už samo o sobě stresující. Fronty u odbavení, bezpečnostní kontrola, hledání správné brány. My jsme se snažili všechno zvládnout v klidu, protože to byla první dovolená, na kterou jsme letěli společně – já, manželka, tchyně a samozřejmě tchán. Už když jsme procházeli kontrolou, věděl jsem, že nás čeká zábava. Tchán měl totiž schopnost dostat se do konfliktu i při nákupu rohlíků, natož na mezinárodním letišti.
Cesta k letadlu probíhala hladce. Tchán si pochvaloval, že kufr projel rentgenem, i když měl uvnitř zabalené domácí klobásy („ať tam taky vědí, co je pořádný salám“). U vchodu do letadla nám mával palubním lístkem, jako by držel výherní los. „Mám to nejlepší místo,“ hlásil pyšně.
Nasedli jsme, každý hledal číslo svého sedadla. Já s manželkou 22B a 22C, tchyně 23C a tchán 23B. Všichni jsme se srovnali do řady, když v tom slyšíme, jak se z uličky ozývá zvýšený hlas. Samozřejmě tchán.
„Tohle je moje sedadlo!“ říkal důrazně a mával palubní lístkem před mužem, který už seděl u okna.
„Promiňte, ale tady mám číslo já,“ odpověděl ten pán, špatnou češtinou,evidentně Němec, a ukázal svůj lístek.
„Nesmysl! Tady jasně píšou 23B. Vidíte to? Třiadvacet béčko. A já tu sedím.“
Jenže tchán stál u 23A – u okna – a B bylo prostřední sedadlo. Němec ho klidně upozornil: „Pane, tohle je A. B je tady uprostřed.“
Tchán se zamračil. „To by dávalo smysl… ale já uprostřed sedět nebudu. Já mám rád výhled!“ A sedl si na místo u okna.
Letuška, která právě pomáhala lidem s příručními zavazadly, zbystřila. Přiběhla k nim a mile vysvětlovala: „Pane, vy máte opravdu 23B, což je sedadlo uprostřed. Tohle u okna je 23A a patří tomuto cestujícímu.“
„No jo, ale já se uprostřed dusím,“ trval na svém tchán. „Nemůžu tam sedět, potřebuji prostor!“
Začala se tvořit fronta, lidé čekali, až se usadí. Manželka se mi snažila naznačit, ať něco udělám. Zvedl jsem se a šel k nim. „Tati, prosím tě, sedni si na své místo, ať to neblokujeme.“
„Ale vždyť je to jedno! Letadlo poletí stejně, ne?“ rozčiloval se. Němec už nervózně kroutil hlavou. „Pane, prosím, to je moje místo.“
Nakonec letuška rozhodla. „Pane, pokud nechcete sedět na svém sedadle, musíme provést změnu po dohodě. Jinak nemůžeme odstartovat.“
To na tchána zapůsobilo. Pomalým, teatrálním pohybem se zvedl a usedl doprostřed. „No tak dobře, ale ať všichni vědí, že mě do toho nutíte!“ prohlásil tak hlasitě, že to slyšelo půlka letadla.
Už jsem si myslel, že máme vyhráno. Jenže během letu situace pokračovala. Tchán se neustále nakláněl přes Němce, aby viděl z okna. „Podívejte, moře!“ vykřikl každých deset minut. Němec se snažil předstírat spánek, ale tchán ho budil loktem.
Pak přišlo jídlo. Tchán měl pocit, že uprostřed dostává menší porci, protože k němu vozík dorazil později. „To je nespravedlivé! U okna už to všichni snědli a já mám suchý rohlík.“ Letuška se snažila uklidňovat, že jídlo je pro všechny stejné, ale on jen kroutil hlavou.
A když se let blížil ke konci, při přistání se zaklínil mezi sedadla, protože se snažil rychleji vstát. „Vidíte? Říkal jsem, že uprostřed to nejde,“ hřímal. My s manželkou jsme se červenali, tchyně se tvářila, že k němu nepatří, a Němec se naštěstí jen usmíval – asi měl smysl pro humor.
Po výstupu z letadla tchán triumfálně pronesl: „Tak vidíte, zvládli jsme to. Ale příště si sednu k oknu, i kdybych si měl připlatit!“
Já se podíval na manželku a zašeptal: „Příště jedeme radši autem.“
