Článek
Bylo pondělní odpoledne a já se vracel z práce s těžkou taškou nákupu. Vstup do výtahu v našem paneláku byl jako vstup do jiné dimenze – místo, kde se pravidla reality a obyčejného slušného soužití často přepisují. Už z dálky jsem slyšel smích a dunění: děti z nižších pater si našly nové „hřiště“ a výtah bylo jejich oblíbené hřiště.
Když jsem otevřel dveře, uvnitř se vozily tři chlapci. Smáli se a tlačili tlačítka tak rychle, že kabina jezdila sem a tam mezi přízemím, prvním a druhým patrem, dokud nebyla zcela zmatená.
„Hej, tohle je výtah, ne autodráha!“ ozval se někdo z čekajících.
Děti se jen uchechtly. „Chceme se projet!“
„Ale my máme těžké nákupy a spěcháme!“ zamumlal starší pán, který se právě dostal ke dveřím.
Výtah se mezitím přehoupl do druhého patra a zpět do přízemí. Lidé z vyšších pater, kteří právě přicházeli z ulice, už byli rozladění – někteří se rozhodli raději jít po schodech devět pater nahoru.
Když konečně děti vystoupily, výtah se zdál být volný, ale napětí nezmizelo. Mladá žena s kočárkem se otočila ke mně: „Tohle je každodenní realita… nikdy nevíte, kdy si děti nebo někdo jiný zablokuje výtah.“
V dalších minutách přišel pan ze čtvrtého patra, nesl krabici s knihami. Dveře se otevřely a on spěchal dovnitř. Výtah se ale zastavil už v prvním patře – dveře otevřeny, někdo nastoupil a hned stiskl tlačítko do sklepa.
„Do sklepa? Proč někdo jezdí jen o patro dolů?“ zamumlal pan s knihami, zatímco výtah se pohyboval dolů.
„Je to pohodlné,“ odpověděla žena, která nastoupila z přízemí s košem na prádlo. „Lidi tu rádi jezdí i na krátkou vzdálenost.“
Výtah zastavil v přízemí, ale už se blížilo další drama: další děti se vydaly na „okružní jízdu“, tlačily tlačítka a smály se, zatímco dospělí čekali u dveří, někteří s nákupy, někteří s taškami.
Jeden muž, který bydlel ve vyšším patře, nervózně vzdychl: „Když nemáte štěstí, musíte si vybrat – čekat nebo šlapat devět pater nahoru.“
„A ještě se vám děti smějí z horního patra,“ dodala žena s kočárkem. „Člověk by nevěřil, kolik energie mají a jak výtah dokáží zneužít.“
Konečně se výtah uklidnil. Děti vystoupily, zbylí lidé vyřešili své patra a já konečně mohl naložit své nákupy a vyjet do sedmého patra. Bylo to jako malá vítězná mise. Každá jízda výtahem byla mini drama, kde se střetávala netrpělivost, spěch a snaha udržet klid.
Když jsem dorazil do svého patra, stál jsem chvíli u dveří a poslouchal, jak výtah pokračuje dolů, kde čekají další lidé. Každý den se tu odehrává to samé: děti se projíždějí sem a tam, lidé čekají, někteří chodí po schodech, někdo jede jen pár pater a stiskne všechna tlačítka. A přesto – každý den výtah přepraví všechny, i když někdy s trochou napětí a frustrace.
Cestou do bytu jsem se pousmál. Výtah, zdánlivě obyčejný, byl v paneláku symbolem trpělivosti a tolerance. Každý, kdo tu žije, zná pravidla nepsaná, mini bitvy a kompromisy. A i když někdy člověk má chuť ztratit trpělivost, většinou stačí pár minut a situace se uklidní – dokud výtah znovu nezazvoní a nezačne další kolo ranních nebo odpoledních bitev.
