97 % spisovatelů píše svá díla pro potěšení, ostatní jsou úspěšní

Když jsem napsal svůj první román, tak jsem nečekal, že to bude trhák, ale umět něco napsat asi k úspěchu nestačí. Prodalo se cca 200 výtisků v kamenných obchodech. Já prodal asi stovku a asi padesátku věnoval do knihoven a přátelům. Tak je to větší úspěch, než mít těmi výtisky podloženou skříň v šatně. Tím ale moje euforie stát se spisovatelem vzala za své. Skoro bych už zapomněl, že mám být spisovatel, když přišel nenápadný mail.

„Jsem začínající novinář. Vy, jako spisovatel tedy také, když jste se na léta odmlčel, pojďme udělat rozhovor. Třeba to čtenáře najde.“

Bral jsem to jako hec, vtip, chcete-li. Knihu jsem vydal už před desítkou let. U mailu byla také příloha. Když jsem ji prohlédl, tak jsem musel uznat, že budoucí Hemingway se tématu věnoval. Bylo by ode mě nefér ho odbýt. Otevřel jsem přílohu a začal vyplňovat.

Otázka: Napsal jste román z prostředí armády. Naplněný akcí, napětím. Splnil jste si tím klukovský sen, nebo jste vycházel částečně z vlastních zkušeností? Potažmo jaké jsou vaše vzpomínky na dobu strávenou v armádě?

Já: Vezmeme to pozpátku. Na vojně jsem byl před 35 lety. To už si člověk pamatuje jen to lepší. Psát, to mě lákalo už desítky let. Bylo by o čem, ale když jsem o něčem začal psát, tak po dvou, třech stranách už nějak nebylo o čem. Až jednou propršela celá dovolená a já si jen tak mimoděk všiml, že už jsem na straně 56. Několikrát jsem to musel předělat, aby to mělo alespoň nějakou úroveň. Skončil jsem po 150 stranách. Konspirační téma, které jsem vybral, dokáže nadchnout. Tak ano, splnil jsem si sen.

Otázka: Jak vzpomínáte na studenou válku? Pamatujete si ještě na věčné ohrožení? Celorepubliková cvičení při předpokládaném zásahu atomovou bombou? Běhání po kopcích s plynovými maskami na obličeji? Jak na takové chvíle vzpomínáte?

Já: Byla taková doba. Ještě na základce jsme v maskách nacvičovali výuku. Byli na tom jiní i hůř. V USA se útoku tolik báli, že na každé křižovatce byl postaven protiatomový bunkr. Doba se stále mění, ale zdá se, že se i opakuje.

Otázka: Nedá mi to a zeptám se. Jak pohlížíte na zrušenou povinnou službu v armádě, tedy na její profesionalizaci?

Já: Profesionalizace armády mi nevadí, ale zrušení povinné vojenské služby byla chyba, kterou bude těžké napravit. Smysl to mělo. Zvýšila se bezpečnost státu a pomáhalo to formovat mladé chlapce do života. Chránit stát je nutné. Jinde k tomu přistupují různě. Třeba ve Švýcarsku mají dobrovolníci doma vojenské zbraně.

Otázka: K vašemu románu „Utajený odposlech“. Kde jste získal informace o popisované problematice odposlouchávání ponorek na vzdálenost i několika tisíc kilometrů? A… vycházíte skutečně z reálných podkladů, nebo jste se někdy oddal i literární nadsázce a informace přizpůsoboval hladkému plynutí děje románu?

Odpověď: Žádný z tvrdých faktů není v románu vymyšlen. Systém SOSUS i kanál SOFAR skutečně existují. Léta byl ten systém Američany tajně využíván. Využívá se dodnes, i když po jeho vyzrazení je oficiálně používán pouze pro vědecké účely. Román spadá do beletrie (s fakty). Asi polovina děje, tedy osobní příhody, je lehce přizpůsobena zajímavým životním příběhům.

Otázka: Díky knize jste si založil vlastní nakladatelství. Jsou nějaké výhody toho založit si vlastní nakladatelství? Nebylo by jednodušší obejít se bez toho a vydat knihu prostě vlastním nákladem?

Já: Trochu špatně položená otázka. Vlastní nakladatelství jsem si založil proto, abych mohl svou knihu vydat sám poté, když jsem nebyl spokojen s nabídkami zavedených nakladatelství. Dokola jsem opakoval, že mi nejde o peníze, ale nabídka 7 Kč z každého prodaného výtisku mě neoslovila.

Otázka: Kdybyste měl poradit autorovi, který napsal svůj první román a chtěl by si ho vydat sám. Před čím byste ho varoval? Co byste mu doporučil?

Já: Tady platí to přísloví, že každá rada přijde draho. Jen zavedená nakladatelství a mecenáši mají na dostatečnou reklamu, která by dílo dostala do povědomí čtenářů.

Otázka: Jsou nějaké metody, jak dostat knihu do povědomí čtenářů, které se vám skutečně osvědčily a které byste začínajícímu autorovi doporučil?

Já: Já je neovládám. Dával jsem, s nadsázkou, taková vtipná doporučení: uspořádat autogramiádu někde v Praze, třeba Na Příkopech. Tam pozvat nějakou osobnost. Já třeba Halinu. Tu během té šarády zapíchnout a všude by se psalo: „Halinu Na Příkopech zapíchnul ten, co napsal ,Utajený odposlech‘.“ I Halina to ocenila, když ve svých Rybičkách odcitovala můj výrok: „97 % spisovatelů píše svá díla pro potěšení, ostatní jsou úspěšní.“

Otázka: Co říkáte na názor, že kniha, která není vydaná přes oficiálního, zavedeného nakladatele, nemůže být kvalitní, protože nakladatel je prvním, kdo určuje kvalitu díla?

Já: S tím bych si dovolil nesouhlasit. To jste ještě nečetli moji knihu.

Otázka: Chystáte se napsat další knihu?

Já: Jistě. I Casanova napsal svoje paměti. Tak to čeká i na mě. V e-podobě už jsou hotové a mají název „Souboj s pamětí“. Láká mě Růžová knihovna, ale vedu boj mezi pamětí a představivostí. Abych vytvořil alespoň něco, tak jsem zatím dal dohromady ještě menší krimi – detektivku. Také zatím jen v e-podobě, s názvem „Ruleta s vrahem“.

Vedu vnitřní boj, jestli po tom „úspěchu“ prvního díla vydat i ta další knižně.

Děkuji za rozhovor.
Váš autor.