Článek
Vojna se překlopila do druhého roku. Stali jsme se mazáky my. Očekávalo se od nás, že tu vojnu roztočíme. Na pokoji u nás se scházelo pár kluků s kytarami. Někdo přinesl do koule od lampy deset piv. Já přinesl z domova zesilovač, aby kluka z vesnice, co uměl zpívat, bylo trochu slyšet. Vašek zpíval hezky, jak Pepík Zímů, a ani o tom do vojny nevěděl. Lidovky uměl. Chybějící slova nahradil la la la. Každý na lidovky nebyl. Byla to s ním děsná práce naučit ho texty, třeba od Olympiku a jiných. Dostal napínáka, že jak jednou pípne v písni lala, Tak nedostane pivo. Měli by tu metodu používat ve školách. Zabrala okamžitě.
Jednou jsme zase pořádali mejdan. Rámus na celý barák. Přišel na nás Déveťák. Dozorčí nás kupodivu nechtěl dát zavřít. Jen se zeptal.
„Kdo tomu tady velí.“ Ten, kdo četě u nás velel, nám několikrát říkal, ať neděláme takový bordel. On měl sice dvě frčky, ale jen trojku třídu. Kdyby flastr dostal, tak ho odsedí. Já měl jedničku a dokázal jsem si zařídit prominutí trestu i se zahlazením. Vyskočil jsem a zahlásil jsem se důstojníkovi. Zapsal si moje jméno. Mezi dveřmi řekl. „Pokračujte, ale tišeji!“ Když to tak dobře prošlo, tak jsme trochu ztlumili.
Druhý den jsem byl napsán na hlášení k veliteli roty. Nedalo se čekat, že to Déveťák nechá jen tak projít. Čekal jsem před kanceláří velitele, na maskáčích jako zaklínadlo jedničku třídu, a vymýšlel, co se na mě asi sesype. V kanceláři velitele čekal velitel a ještě jeden lampasák s vyšší hodností, než má velitel. Toho jsem tu ještě neviděl. Tak on to nakonec dozorčí asi nafoukl. Spustili ze široka. „Ty mejdany na Četě přestanou! Kulturu, soudruhu, my v kasárnách podporujeme, ale musí to mít nějakou úroveň. Jste, soudruhu, schopný organizovat kulturní akce v našem kulturním sálu? Samozřejmě ale s programem, který se nebude vymykat potřebám socialistického přístupu ke kultuře?“
Těžko se dalo uvěřit, že si nedělají srandu. Ani jsem o žádném sálu nevěděl. Raději jsem se neptal, jaký je ten správný přístup k socialistické kultuře. Neodvažoval jsem se odporovat, a tak jsem koktal:
„To to by se se muselo připravit, soudruhu nadplukovníku.“ Velitel mě bez rámusu opravil: „Plukovníku.“ Skoro jsem si myslel, že mě u příležitosti této šarády povýšili. Abych něco řekl, tak jsem vytáhl technické požadavky: „Jestli je ten sál dost veliký, tak budeme potřebovat nějakou techniku. Nástroje, zesilovače, mikrofony. Zpěváka máme, ale duety jsou i se zpěvačkou. To asi nebudeme převlékat vojáka do sukně?“ Abych se nesmál, tak jsem musel předstírat kašel, abych se neprozradil. Přemýšlel jsem, co si mám ještě navymýšlet, abych je od toho nápadu odradil.
Velitel kouknul na plukovníka a ten s bohorovným klidem řekl: „Sepište to a zpěvačku si jděte vybrat do Zdravotní průmyslovky. Tam je děvčat dost.“ Jak je to jednoduché, když umíte velet a nemáte s ničím problém.
Na rotě už na mě čekalo shromáždění, aby z první ruky vyslechli, kolik jsem vyfasoval. „Hoši nezavřou mě, když postavíme kapelu a zahrajeme v kulturáku důstojníkům a jejich manželkám Častušku a Vyhrnem si rukávy.“
„To jdi raději , ty vole, sedět!“ Až u piva jsem jim nastínil naši budoucnost v růžových barvách. Nadšeni nebyli, ale: „Uděláme to pro tebe, ale dáš za to metr piv“ Tak jsem na ně vytáhl zpěvačku. Mohli se přetrhnout, kdo ji půjde se mnou vybírat. „Tam nemůžeš jít sám. Ty sice rozpoznáš Delfína od Migu i potmě, ale tady jde o hudební sluch.“ Nalinkoval jsem, jak to bude, když už jsem byl ten samozvaný kulturní vedoucí. Nejprve ozvučíme sál. Potom se sehrajete, aby byl nějaký repertoár, který všichni zahrají. Pak holky nebudeme zvát po jedné, ale uspořádáme konkurz na zpěvačku. Ve skutečnosti skrytě pozveme všechny holky ze třeťáků a čtvrťáků, jako že konkurz na zpěvačku.
Ve skutečnosti to bude krásná tancovačka, na které si bude moci zazpívat každý, kdo bude chtít. Po druhé sklence vína bude u mikrofonu tlačenice.
Bude stačit občas zahrát nějakou lidovku jako ploužák. Domluvit se s holkami, že dojdou v tu chvíli pro lampasáky.
Tancovačka.
Politruk bude spokojen. Stala se z toho tradice. Děvčata ani nás nikdo nemusel nutit provozovat tu socialistickou kulturu. Konspirace, to byla vždy moje parketa. Vedení toužilo po tom, aby si mohlo odškrtnout nějaké kulturní akce. My jsme toužili po těch holkách. A holky? To byly dámy, ty se nechlubily nahlas, po čem touží. Ale bylo jim to vidět na očích. Zavládla všeobecná spokojenost, až se mi z vojny nechtělo.
A co mi zůstalo z vojny? Nebudu psát, že ty holky. Nikdy nevíte, kdo to bude číst. Dodnes, i po 55-ti létech, když zaslechnu i za mlhy motory ve vzduchu, tak ze sebe vysypu, kolik to má motorů, někdy i typ letadla, jak je vysoko a kterým směrem letí.
Byla doba, kdy jsem i tyto znalosti mohl využít. Před koncem vojny přijeli z letiště Praha. Lanařili absolventy první třídy do zaměstnání na letišti. Sice nejdříve dva roky do školy, ale to už s plným, pěkným platem. Po škole zkoušky na dispečera letového provozu a s dvojnásobným nástupním platem, nástup na sál. Chyba byla to odmítnout, ale byl jsem znechucen vojnou, a tak se stalo.
Domů z vojny jsem si odnesl podpis doživotního mlčení. Vlastně ten zůstal tam. Tak teď nevím, když tu o tom panoptiku píšu, jestli si o to doživotí nekoleduji. Jestli mám nejdřív umřít a potom o tom psát nebo to napsat a pak rychle umřít, abych nic neporušil. Možná je to promlčené. Bylo to už dávno. V minulém století. Ono to vlastně bylo už v minulém tisíciletí.
