Článek
Škola každému do života něco dá.
Z páté třídy jsme postoupili do šestky. To už ale do jiné školy. Už se mě nemohli dočkat. Byl tam také ředitel, který se rád předváděl, ale pravítkem nás nemlátil. Vyrostli jsme a on asi neměl tak velké pravítko. Škola to byla veliká. Spousta místností. Jedna z nich byla laboratoř, jako součást výuky chemie. Holky vyměnily panenky za šminky a nás spíš zajímalo vše, co hoří nebo bouchá. Tak snaživé žáky tu paní učitelka chemie ještě neměla. Byla často na inspekci v kabinetu matematiky, a tak jsme bývali v laboratoři často sami. Měli jsme v roztocích testovat lakmusové papírky. Byla to nuda. Tak jsme trochu změnili rozvrh cvičení.
Jako první pokus jsme vybrali výrobu černého střelného prachu. Nemělo by to být složité. Uměli ho vyrobit už Číňané před tisícovkou let. Internet s Googlem tehdy ještě nebyl, ale už jsem psal, že jsme byli snaživí. Složení znám dodnes nazpaměť. Namíchaná směs nebyla dost černá. Černý střelný prach by asi černý být měl. Bylo to šedožluté a vypadalo to jako vlhké. Třeba to zčerná, až to uschne. Dali jsme prach do prázdné sklenice po dusičnanu draselném a to celé do plechovky. Postavili jsme to uschnout na venkovní parapet, do otevřeného okna. Průvan a slunce jistě udělají své. Možná jsme měli odšroubovat víčko, aby ta vlhkost mohla ven. No, po bitvě je každý generál. Co s tím budeme později dělat, zůstalo ve hvězdách.
Abychom vyplnili čas, než se úča vrátí, tak jsme zkusili vyrobit zlatý déšť. Tam by žádné překvapení nemělo hrozit. Už jsem to doma vyráběl a povedlo se. Nejtěžší bylo potom vysvětlovat, od čeho je vypálená díra v podlaze v dílně.
Nemohli jsme to dodělat, protože v laboratoři nebyly k dispozici hliníkové piliny. Jak jsme je hledali, tak se ozvala od okna pořádná šupa. Muselo to otřást celou školou. Lesklá plechovka v kombinaci se zakřivením sklenice zafungovala jako čočka a slunce náš prach podpálilo. Tedy asi, protože jsme sklenici ani plechovku už nenašli. Uletěly z parapetu někam ven. Když jsme ji dole vyhlíželi, tak se Jůlka přivalila do laboratoře jako velká voda. Přimhouřila oči, natáhla nosem a hned byla doma. Parfém od Diora má trochu odlišnou vůni. Prošla směrem k nám a zahlédla na mramorové desce misku. V ní antracitově fialové krystalky a žlutý prášek. Jen barvoslepý chemik by nepoznal, co v tom je. Když chcete tohle smíchat, tak si musíte nejdříve předem udělat inventuru prstů. To, že jsme zrovna čučeli z okna, se hodilo. Pokusili jsme se to zahrát do autu. „Dole bouchnul výfuk nějakému autu, tak koukáme, co bude dál, paní učitelko.“ Učitelka nebyla dnešní, určitě věděla, že bezdýmný střelný prach vymysleli Číňané až o několik set let později než ten černý. My to tehdy nevěděli. Okno bylo otevřené, tak nebyly žádné následky. Naše úča nebyla ani trochu hloupá a byla pragmatik. Jedním pohledem zhodnotila situaci a věděla, že dělat mrtvého brouka bude lepší, než se snažit něco vyšetřit. Jak by vysvětlovala, proč byli žáci v laboratoři sami a kde byla ona. Vlastně se nic nestalo. „Vyučování skončilo!“ řekla a rázně ukázala na dveře.
Až teď jsme si všimli, že je uřícená a červená až za ušima. Přitom je to z kabinetu Sobola jen přes chodbu. Asi jí z té situace musí být pořádně horko. I knoflíčky na blůze se jí splašily. Jedny naskákaly do dírek, kam nepatří, a zbylé ani svou dírku nenašly. Stejně jí to seklo.
Škola hrou
Skrz světlo okna bylo vidět, že jí vadilo i to, jak je upjatá, a tak i práskačku sundala. Nám horko doteď nebylo. Byli jsme protřelí, a tak jsme měli otevřené okno.
Nějaké škody přeci jen vznikly. Už nás nikdy při vyučování nenechala v laboratoři samotné. Utrpěl i matematik, když musel během jejího vyučování rovnice v kabinetu řešit sám.
Měli jsme i jiné předměty. V hodinách češtiny jsem trpěl jak prvňák. Každou hodinu diktát. Zabralo to jen 10 minut. Čtyři hrubky a každou hodinu malá pětka na světě. Jednou se stal zázrak. Já měl jen jednu hrubku. Byl jsem čtený jako první a pan učitel mi před stupínkem podal ruku. Ten samý pan učitel byl nadšený skaut a čundrák. Neděli co neděli, ať pršelo nebo ne, nás tahal na výlet. Mě to bavilo, tak jsem chodil. Pokaždé nás něco učil. Třeba rozdělávat oheň a něco na něm uvařit. S sebou jsme měli nůž, ešus, čutoru. Žádné jídlo. Každému přidělil krabičku se třemi sirkami. Komu zbyly dvě, dostal do notesu velkou jedničku. I dvojku za jednu jsme brali. Pro jistotu jsem s sebou nosil svoje sirky. Švindlovat se nemá, ale já ty jedničky potřeboval. Jednou bylo mokro a foukal takový vítr, že mi nezbyla ani jedna jeho sirka. Ohýnek jsem podpálil svými. Nechlubil jsem se s tím. Z diktátu bych trojku bral rád, tady to byla ostuda. Na příště jsem ve druhé kapse nosil suché proutí. Holky vařily z listí a vody z potoka čaj. Podezříval jsem je, že si snad na to nosí něco z domova, jak byl čaj dobrý.
Každý se snažil, jak uměl. Já čaj nevařil. Bál jsem se, že ho připálím. No jó. Zní to jako vtip, ale mám to za sebou. Zkuste postavit čajník na plotnu a běžte koukat na televizi. I vy uvěříte. Já jsem raději připravoval osvědčenou pochoutku. Pstruhy na kmíně. Delikatesu jako v Hotelu Praha. Stačil mi na to oloupaný klacek. Sůl a kmín z domova. Ohýnek, no a ještě v potoce do ruky nachytat ty pstruhy. Na rozdíl od hotelu jsem je na klacku opékal bez hlavy. Dali si všichni. A jednička v notesu pana učitele byla opravdu veliká.
Pan učitel říkal, že to máme místo vlastivědy. Tu neučil. Učil češtinu. Měl jsem dojem, že známky z výletního notesu přepisoval do toho češtinového. Společnými silami jsme to s panem učitelem dotáhli v češtině na trojku.
Měli jsme i jiné předměty a učitele. Žádný z nich ale čundrák nebyl. Tak jsem se u nich raději trochu učil. Čím více už nás škola znala, tím rychleji se nám zmenšoval prostor pro kreativitu. Z nedostatku příležitostí se ze mě málem stal vzorný žák.
