Článek
Na gymnáziu jsem byl nenápadným studentem s nápadně špatným prospěchem. V prvním ročníku jsem v pololetí zkusil i pětku z češtiny. Do konce roku jsem to vytáhl na tři čtyřky. Jen tři. Češtinu jsem si opravil. Profesor rád básnil, tak jsem se na literaturu naučil nějaký veršík od poety, kterého jsme probírali. Verše jsem pak vkládal do odpovědí, když se ptal na život a dílo básníka. Nebylo těžké uspět, jen jsem ty verše nesměl komolit. On snad znal zpaměti všechna básnická díla. Stačily mu dvě věty a hned věděl, o koho jde. Tím jsem vyvažoval pětky z gramatiky. Propadnutí bylo zažehnáno.
Měl jsem neblahou pověst i z tělocviku. Matematika nebyla výjimkou. Profesor matematiky si mě jednou vytáhl k tabuli a nemohl se rozhodnout, jestli mě nechá projít se čtyřkou. Počítal jsem příklady a šlo mi to. Profesor hledal napovídače. Na tabuli byly mocniny. Křída jen svištěla a já sázel výsledky z rukávu. Tedy, profesor si myslel, že z rukávu. Já to dával zpaměti. Učitel měl nastražené uši, aby odhalil toho, kdo mi napovídá. Když jsem bez zaváhání vypálil, že 58 na druhou je 3364, ještě to zkousnul. Ale když jsem stejně rychle napsal, že 125 na druhou je 15 625, to už nevydržel a vybuchl:
„Kdo to napověděl?!“
„Když se někdo nepřizná, bude se psát písemka!“
Mohl jsem mu vysvětlit, že jsem si na každou dekádu vymyslel vzoreček, ale to by zkazilo kouzlo okamžiku. Napovídač se nepřihlásil. Místo toho jsem řekl: „Matematika je můj koníček, pane profesore. Třeba mocniny do stovky umím nazpaměť. A dokonce i některá vyšší čísla.“
Matika není jen o číslech
Profesor se zakabonil a vzal do ruky tabulky. Přesně tam jsem ho chtěl dostat. Po deseti správných odpovědích si mě prohlížel a drbal si vousy. Nebylo jasné, co se mu honí hlavou. Na vysvědčení jsem nakonec dostal trojku.
O hodně později jsem to vytáhl až na dvojku, poté co i profesor matematiky nakonec pochopil, že mě matika opravdu baví. Zůstalo mu utajeno, proč tomu tak bylo. Koníčků jsem měl ale víc.
