Jak se stát spisovatelem

V mládí chce člověk spíše být kosmonautem nebo popelářem. Hloupý nápad začít něco psát přijde asi tak jako zimnice. Zprvu vám to nesedí, skoro to obtěžuje, ale nějak se toho nejde zbavit. Začne to tématem, často vyfabulovaným, o které máte potřebu se s někým rozdělit. Když už to nejde jinak, najdete si čas a začnete ty myšlenky zapisovat. Obvykle vzniknou dvě tři stránky a pak najednou už není o čem. Místo psaní to nosíte v hlavě. Děj se tak nějak sám rozvíjí i bez vás.

Ráno se probouzíte nevyspalí, jako zmlácení, ale v hlavě máte jasnou koncepci dalšího děje. Sem tam si k tomu sednete a trochu připíšete. Dnes je to sranda, na počítači snadno přehodíte odstavce podle toho, jak se vracíte k napsanému ději. Čas běží a najednou zjistíte, že máte napsáno klidně padesát stran. K tomu obrázky postahované z internetu, aby dokreslily vaše myšlenky.

Padesát stránek jsem měl napsaných, když jsem začal uvažovat, proč to vlastně píšu. Jen tak pro sebe? Na to nejsem dost skromný. Tak pro rodinu? Rodina je široká od až po vnoučata. Ale také příbuzenstvo: tchánové, tchyně synů, jejich… no vlastně ani nevím, jak se všichni příbuzní titulují.

Když to přečte houf příbuzenstva, je už jen krůček k tomu, aby to četli i neznámí známí. V tom případě to ale musí mít nějakou „štábní kulturu“, jakou má povídka či román mít.

Tak jsem hledal na internetu rady. To jsem raději neměl dělat. Formátování, počet znaků na řádek, řádků na stránku atd. Pokynů pro autory a redaktory je celá story. Takže všechno předělat. A obrázky? Hmm… ono existuje něco jako autorská práva. Tedy všechny obrázky vymazat a nakoupit vhodné na platformách, které je nabízejí.

To bylo u první knížky. Dnes, u dvou dalších, mě ochotně pomohla umělá inteligence.

Měl jsem už přes sto stránek, čekal na nápady a toužil, aby to už bylo hotové. Múza řekla, že už ji nebaví se mnou spolupracovat.

Hovořím o konci, ale vlastně jsem pominul začátek. Chcete-li začít psát, musíte si ujasnit, o čem. Psát jde o čemkoli, ale aby to někdo četl, musíte svými myšlenkami zacílit na skupinu lidí, kterým budete mít co říct, aby je to zaujalo.

Já jsem celkem náhodou kápnul na to, že kapitalisti z USA utajili před světem zajímavý objev. Tak dobře okolo něj mlžili, když museli s pravdou ven, že dodnes skoro nikdo neví, že něco takového existuje. Přidal jsem na toto Médium článek o tom („Utajený odposlech“), tak se nebudu opakovat.

Tak pojďme k tomu konci. Napsaných 150 stran. Obrázků desítky. A je hotovo. To je skoro jako „Ajeto“. No právě, ukázalo se, že jsem Ajeťák jak z pomocné školy.

Nechal jsem do toho nakouknout příbuznou, učitelku češtiny, a té se zježily vlasy. Na stopadesáti stranách sto dvacet chyb. No co, ani ne jedna na stránku. Češtinu jsem se učil před padesáti lety a stejně jsem tehdy měl skoro pořád čtyřku. No jó. Opravil jsem to.

Tak, a co teď s tím? Z Wordu jsem to převedl do různých formátů ke zveřejnění, třeba na netu, vhodné pro čtečky i mobily. Zveřejnit to v Google Play bylo v mých silách, tak jsem se stal spisovatelem.

Nikdo se s chválou nepřetrhl, ale také to nikdo moc nehanil. A že prý, ať to někam pošlu, že by to mohli vydat. Úpravu pro tisk to mělo, tak jen to někam poslat.

Kam? Oslovil jsem dvě vydavatelství. Zareagovala obě. Jedni ode mě chtěli rovnou 18 tisíc za kontrolu gramatiky a stylistiky, než se začneme dál bavit. Druzí by si to opravili sami a hned mi iniciativně nabídli 3,5 % z prodejní ceny každé prodané knihy. Tedy 7 korun z ceny 200,- korun.

Jéé, tak ono za to lze dostat i peníze? Nepsal jsem to pro peníze, ale když už někdo dává, tak jen hlupák nebere. Že vydají tisíc knih. Takový majlant, celých sedm tisíc. Až se prodají. Jestli se prodají.

Já vím. Nepsal jsem to pro peníze, ale zase si člověk nemůže nechat čůrat na záda. Jen fotky do knížky stály pět tisíc. Tak jsem si postavil hlavu a založil si vlastní nakladatelství, protože s autory se prodejci přímo nebaví.

Vydal jsem a nechal vytisknout 333 knížek. Nebylo to zadarmo. Se slevou na slevu jsem tiskárně zaplatil 49 Kč za výtisk, tedy nějakých 15 900 Kč.

Vítězství, kniha je na pultech v obchodech.

Prodalo se nějakých 200 kusů s 96 kačkami, za kus pro mě. Sám jsem prodal asi 50 s dvěma stovkami pro mě. Celkem cca 30 000 Kč proti nákladu kolem 21–22 tisíc. Heuréka, koníček se mi zaplatil a ještě trochu zbylo.

Je to cesta, jak dostat svoji knížku na pulty, ale správná, spisovatelsky úspěšná cesta to není. Celému tomu podniku chyběla reklama, která zajistí, že i škváru se hodně prodá. Tak zůstalo u dobrého pocitu a vědomí, že mě blízké okolí vnímá jako spisovatele.

Abych naplnil očekávání spisovatele, tak jsem napsal ještě dva další tituly.

Souboj s pamětí a Ruleta s vrahem.

A teď, babo raď, co s tím?