Když dojdou nápady, běžte na kávu

Záleží na tom, jaké téma chcete najít. Z vřavy zimního stadionu červenou knihovnu nepřinesete. Nejlepší námět je ten, který za vámi přijde sám. Je jen na vás, abyste, až nápad půjde okolo, nebyli zrovna slepě zahleděni do svého idolu.

Já pro nápady chodím na kávu. Nerad na ni chodím sám. Když se nic neděje, tak dumám. Ať dumám, jak dumám, tak to vždy skončí stejně. Nad knížkou či poznámkami spolehlivě usínám a nebýt číšnice, tak jak v té pohádce: a jestli se neprobudili, tak tam spí dodnes. Já jsem ten svůj problém s usínáním vyřešil. Tedy teď váhám, jestli mám přiznat barvu. Tak – snažím se víc vnímat okolí. Naslouchat dění okolo sebe a vybírat z toho užitečné. Poslouchat cizí hovory. Já vím, říká se, že je to neslušné, a jistě i je, ale copak jste nikdy nedělali něco neslušného? A vlastně – když jedete tramvají a vedle se dva hlučně baví, jak to chcete neposlouchat? O mobilování ani nemluvím. Spousta lidí si myslí, že když oni v mobilu málo slyší, že budou více slyšet, když do něj budou halekat. Já beru tyto situace jako inspiraci. Nechci vstupovat do něčího soukromí a věřte mi, často při takovém rozhovoru „od vedle“ bych neusnul ani já.

Jediný, kdo mě třeba v kavárně narušuje soukromí, je slečna číšnice, když má snahu stále nakukovat, jestli si ještě něco objednám. To už jsme spolu vyřešili. Po milém úsměvu a nepřehlédnutelném spropitném uznala, že potřebuji ke svému přemýšlení klid a že přijde jen, když na ni mávnu. Jsem už nahluchlý děda. Tedy dávám si záležet, aby to tak navenek vypadalo. Profi naslouchátko v uchu to má demonstrovat, ale když okolo není rámus, tak uslyšíte i tu trávu růst. I to, jak si v protilehlém rohu barman smlouvá na večer schůzku s číšnicí. Stačí jen trošku natočit mikrofon naslouchátka správným směrem. Zaslechl jsem už mnohé story. Proč se tomu vlastně nebráním? No už jsem přece říkal – kvůli inspiraci.

Trošku píšu. Říkat si spisovatel po jedné knížce a pár článcích by bylo troufalé, ale právě to se snažím napravit. Jen to téma, do čeho se pustit, to je takové vnitřní dilema. Plácnout do vody jen proto, že umíte plácat, to asi tvůrčí uspokojení nepřinese. Mám blízko k technice, poradím si téměř s čímkoli, ale už jsem poznal, že neporadí-li si s tímtéž čtenář, tak nemusí sdílet vaše nadšení pro to téma.

Mám blízko i k řešení romantických vztahů, tedy tak trochu k červené knihovně. Ne, nebojte se, psychologickou poradnu tady otevřít nechci. I když dnes zvolna mezi smetánkou přichází do módy mít osobního cvokaře a kdo ho nemá, ten určitě není úplně normální. Jednou na toto téma určitě dojde, ale to až přibude trochu více šedin. Vždyť i Giacomo Casanova o svých příbězích lásky začal psát také trochu později. Až když měl pocit, že už má na co vzpomínat. Jestlipak on těch příběhů více slyšel, než prožil? To on už nám asi nepoví.

Nejvděčnější jsou čtenáři pohádek – a nejsou to jenom děti. Ale zodpovědný pisatel musí dlouho váhat, než si troufne se do toho pustit a děti zaujmout, nezklamat.

Tak já nevím, co vybrat. Snad něco o politice? Ne, to tedy ne. Sice si myslím, že umím číst mezi řádky, ale to, co objevíte a napíšete, stejně nikdo vážně nečte. To už si raději nechám tu konspiraci, se kterou jsem už jednu zkušenost udělal. Když někoho na zapřenou posloucháte, tak už v nějaké konspiraci tak jako tak stejně bruslíte.

Dnes kromě tokání mladého páru u třetího stolku není koho poslouchat. Jejich hezká slovíčka vzbuzují milé vzpomínky, ale říkal jsem, že se na casanovy paměti zatím nechystám. Nebudu jim dělat křena u jejich láskyplného povídání.

Vypnul jsem naslouchátko. Mávnul na slečnu – jsme tu přece na kávě – a než ji ona přinesla, otevřel jsem notes s poznámkami o tom, co mě dříve zaujalo. Kdyby se jeden snažil, námět by se z toho vykřesat dal. Bylo by jednodušší si to, co člověk zaslechne, nahrávat, ale to bych určitě něco porušil. Asi byste mi potom neuvěřili, že jsem to všechno vlastně zaslechl náhodou. Hlavně – nevložil bych do toho svou interpretaci toho příběhu. Takto ho musím později před zapsáním lovit z paměti.

Už dost dávno, v dobách minulých, dva podnikavci řešili na první pohled komický námět. Chtěli vyrábět a prodávat ozón. Ozónu málo je, to se ví, slyšíte to v televizi co chvíli. No proč tedy ne? Vždyť už Trautenberk měl nápad. Tedy pro změnu – on chtěl prodávat vodu. Tehdy ho Krakonoš za to zpražil. Prostě Trautenberk viděl příliš dopředu. Předběhl dobu o sto let. Dnes by z něho byl úspěšný podnikatel.

Málo ozónu ve stratosféře způsobuje rakovinu, především kůže, problémy s vlasy, a tak by o to mohl být zájem. Je to všeobecný problém, mohla by na takový program dát dotace Evropská unie. Vlastně je to světový problém. Kdyby se to vzalo za správný konec a přibrali se na výplatní listinu důležití lidé, hmm… To by nebylo podnikání při zemi. Tady by šlo o miliony, a to v jakékoliv měně chcete.

Vyrobit ozón není nijak složité, dokonce s tím mám zkušenosti. Rád jsem si vyposlechl jejich verzi řešení. Stačí vzít skleněnou trubici přiměřeně velkého průměru, pokovit ji zvenčí i zevnitř. Na pokovení přiložit vysoké elektrické napětí a prohánět tou trubicí vzduch. Za chvíli máte ozónu tolik, že nebudete vědět, co s ním. Nahoře ve stratosféře je ozón prospěšný, brání pronikání kosmického záření, hlavně ultrafialového, ale dole při zemi ozón ve vysoké koncentraci zabíjí vše živé. No jo, jak ho tedy dostat nahoru? Kilometrový žebřík a nosit ozón kbelíčkama vzhůru, to asi nebude ono. Jak se o tom dohadovali, tak jsem napínal uši, abych nepřeslechl, jak na to chtějí jít oni. Vím také, že když se ozón dostane do výšky okolo kilometru, už se na zem nevrátí. Měli na to řešení. Navrhovali pronajmout si vyřazené komíny a dmychadlem hnát vzduch s ozónem jako vzdušným dělem vzhůru do oblak.

Řešení je to lepší než běhat po tom žebříku, ale moc efektivní to také není. Jak rád bych k nim přisedl a porušil svou zásadu „nevstupovat nikomu do soukromí“. Měl bych pro ně lepší řešení, jak dostat ten ozón nahoru, a to v mnohonásobném množství, než chystají ve svém projektu, a téměř „zdarma“, bez výkonného dmychadla.

Jsou to muka pro technika muset dělat mrtvého brouka. Ale když jsem se rozhodl neporušovat soukromí lidí, zařekl jsem se, že budu jen jako divák, posluchač. Když dojdu k názoru, že tím neublížím, tak připouštím jediné: někdy později v pozměněné a rozvinuté podobě použít takové myšlenky jako námět do knížky.

Musel jsem si nechat radu pro sebe. Uplynula již dlouhá léta od toho rozhovoru, nikdo takovou věc nerealizoval, tak bych snad mohl malinko pootevřít vrátka s nápady. Jistě víte, jak vypadá chladicí věž elektrárny. Sto metrů v průměru, horký vlhký vzduch strhává ze svého středu všechen vzduch nad věží v podobě mraků do výšin 1–2 kilometry nad elektrárnu. Stačilo by umístit výkonný výrobník ozónu do středu takové věže a místo průzoru 12 m² v komínu nechat samovolně, ale rázně stoupat ozón průzorem věže s plochou 300 m². Vyřazených komínů je málo, ale chladicích věží jsou desetitisíce. Teď už jen k tomu přibrat na výplatní listinu pány z energetických společností a už to čeká na realizaci. A k tomu si ještě založit fabriku na výrobu výrobníků ozónu. Zajímavá myšlenka, ale chod dějin se ovlivňovat nebude, když to od prvopočátku celé můj nápad není. Zůstane to tedy jen mezi námi.

Nadechl jsem se a teprve teď si všiml, že káva na stolku už voní. Slečna vzala svou roli vážně, ale přátelsky. Musela tu být jako myška, že jsem ji nezaregistroval. Ale aby nebyla mejlka – žádná šedivá myška to není. Naopak, když se sklání při podávání kávy, tak jeden neví, kam s očima.

Bavilo by mě dělat oponenturu různým námětům či nápadům, které se k mým uším donesou, zdaleka ne vždy zápornou. Myslím si, že nejvíce nápadů přichází, když použijete již známý nápad z cizího oboru jako inspiraci pro své řešení ve vašem oboru.

To bylo jednou zajímavé. Od stolku naproti se odvíjela řeč o nápadu, jak poručit větru, dešti. No vidíte to. To je právě o tom, jak použít něco dávno známého pro svůj účel. Myšlenka nová to není, ale zase tak stará také ne. Poprvé u nás pomocí jodidu stříbrného nechal z mraku zapršet v roce 1963 pan František Pustina. Chlapcům samozřejmě nešlo o atrakci, hledali cestu, jak to navléknout, aby z toho bylo výnosné podnikání. Když přišla řeč na to, jak v extrémním případě předejít škodě za 13 mld. euro, tak to by zbystřil i nebožtík v dřevěném šuplíku. Přišli mi s ohledem na jejich věk spíše jako snílkové, fantastové, a navíc – oni tu nejsou na kávě. Kdo ví, kolikátou dvojku už mají?

Abych lépe chápal jejich myšlení, tak jsem nenápadně kývl na slečnu a než se pohnula směrem ke mně, opatrně jsem ukázal na jejich víno a lehce zdvihl dva prsty. Slečna kývla a mně vzápětí došlo, že důsledky té mé konspirační pošty budu muset ze slušnosti nést já. Ty dva prsty měly být dvojka. No co. Když přinese sklenice dvě, tak abych ji pozval na víno. Když donese dvě sklenky jim, tak abych jim s úklonou pokynul, zaplatil a odešel.

Přinesla otevřenou lahvinku červeného. Do sklenice trochu nalila. No, vím, jak ten rituál má vypadat, tak jsem to nepokazil. Pozvedl jsem sklenku, přivoněl, pohlédl proti světlu. Říct, že jsem poznal, že je to červené, by asi nezapůsobilo, tak jsem utrousil polohlasem, že víno je jako zářivý rubín, a chtěl jsem přes modré hrozny dokličkovat k modrému portugalu nebo frankovce. Lehce jsem upil, tedy spíše se dotkl rty vína, abych ho mohl na jazyku válet. Přitom jsem zahlédl na etiketě lahve „Made in France“. A bylo po válení. Nechtě jsem polkl a uvědomil si, že mi ta konspirace provětrá peněženku. Než jsem byl schopen slova, slečna mě předešla a řekla: „Ano, pane, je to cabernet sauvignon, jen ten má barvu zářivého rubínu.“

Tak nevím, kdo koho dostal. Nezbylo než říci, že mi to víno vyhovuje. V té chvíli jsem si uvědomil, že u stolku naproti běžel rozhovor i beze mne. Říct jim, aby mi to zopakovali, to nějak nešlo. Skrze červené jsem se tedy zaposlouchal do běžícího hovoru.

Zrovna probírali, že když byla v roce 2002 povodeň stoletá voda, škody v celé Evropě dosáhly 13,5 miliardy eur. Že přijde extrémně velká povodeň, se vědělo čtrnáct dní předem. Nad Azory se vytvořila více než deset kilometrů vysoká oblačnost s miliardami kubíků vody. Bylo jasné, že až ta mračna dorazí k horám, vypadne z nich tolik vody, že to může i stoletou vodu překonat. Tak se také stalo.

Přitom by stačilo jen tam vlétnout s KC-130, rozprášit jodid stříbrný a ta voda by vypadla nad mořem a tam by to bylo každému jedno. Nikdo nic neudělal a tak to dopadlo.

Pánové se odmlčeli. Moc jsem toho neslyšel, ale to podstatné ano. Zbývalo jen domyslet, jakými cestičkami mohli dojít k závěru, který jsem už slyšel. Já bych na to šel tak, že bych založil akciovou společnost. Připravil bych pronájem několika tankovacích letadel, třeba KC-130. Uvezou 25 tun směsi na uvolnění vody z mraků, mohly by „kropit“ mraky od Irska až po Španělsko. Na vyvolání slejváku stačí nepatrné množství jodidu stříbrného.

Získal bych pro ten nápad několik europoslanců. To je vznešený název pro vzít poslance na výplatní listinu. Evropským zajišťovnám bychom prostřednictvím EU nabídli tuto službu. Podpora by se získala poměrně snadno — důsledky povodní bývají zdrcující a tyto přírodní jevy se budou opakovat stále častěji.

Pak už jen prosadit tučné dotace z EU. Ten nápad bych ještě vylepšil proti námitkám, že velká povodeň přijde jednou za pět až deset let a po zbytek času budou letadla sedět na zemi. Upravil bych ty tankery na hasicí letadla s možností tankovat vodu za letu z jezer. Takové úpravy jsou známé, jen je zatím nikdo nezkusil udělat na tankerech.

V mezidobí, kdy není povodeň, by se letadla používala jako mimořádně účinné hasicí stroje. Povodně nebývají často, ale požáry — kdy vyhoří celá letoviska, menší městečka nebo tisíce hektarů lesů — ty bývají několikrát do roka, každý rok. Čtyři taková letadla by se každých pět až deset minut otočila a na oheň vyklopila při každém průletu celkem sto tun vody. To by uhasilo každý oheň. A přitom by se díky velkému doletu nemusela omezovat jen na Evropu.

Domýšlím, vymýšlím — a pánové mezitím už odešli. Zůstal jsem v lokále sám se svým sauvignonem. Vínko je dobré. Naslouchám a slyším svůj vnitřní hlas, jak mě kárá:
Hochu, hochu, také by to chtělo nějaký čistě tvůj nápad.

No jo, ono se řekne „čistě tvůj“. Mám za sebou desítky podaných zlepšováků. Našel by se i průmyslový vzor. Opřel jsem o podobné nápady i podnikání. Čistě můj nápad — tedy spíše objev něčeho, na co ještě nikdo nepřišel — ten zatím čeká ve hvězdách. S Teslou nebo Edisonem si tedy zadat nemohu.

Do budoucna se to chystám trochu změnit, protože nápadů kolem nás leží spousta. Jen je třeba chodit s otevřenýma očima. Dávat pozor, aby se o ně člověk nepřerazil. Zvednout je a realizovat. A když je to sousto příliš velké, tak nezapomenout, že o tom, co nedokážu uskutečnit, o tom vždy dokážu napsat.

Tak příště třeba o tom, jak zkusit přechytračit mafii.