Létání je krásné. Každý to může zkusit

S létáním to bylo jako s tím psaním. Ještě za běhu firmy, když už jsem roupama nevěděl, jsem si vzpomněl na plány z mládí.

K letadlům jsem měl vždy blízko. Na vojně se ze mě stal specialista na letadla, ale jen teoretik. Poznal jsem vše, co zavrčelo, jen při zkouškách na první třídu jsem zvuk svazarmovské Anduly zaměnil za zvuk tramvaje projíždějící dlouhou zatáčkou. Z té nahrávky nikdo nepoznal, že to není dvouplošník, tak mi to bylo odpuštěno.

Letadlo jsem, kromě cesty do Bagdádu, poprvé viděl zblízka až tehdy, když mě kolega z práce vzal do Trenéra a hodinku se mnou polétal. Se smíšenými pocity jsem básnil o tom, že si pilotní průkaz také udělám. Kolega, jinak kamarád, mě zpražil: „Na to už seš, synku, starej. Občas tě svezu, ale ve Svazarmu můžeš začít jen do pětatřiceti.“

Tak to také zůstalo až do doby po cinkací revoluci. To už mi bylo přes šedesát. S tchánem mého syna, pilotem lehkého letadla, jsme vedli zasvěcenou debatu o letadlech, až jsem konstatoval, že létání by bylo krásné. On na to: „A co ti brání? Dojdi si k doktorovi, a když tě pustí, tak běž do kurzu.“ Váhal jsem, jestli si ze mě nestřílí, ale k leteckému doktorovi jsem nakonec zašel.

Ten, když si přečetl, že mám astma, nové oči, ablací opravenou tachyarytmii srdce, tak si myslel, že je to skrytá kamera. „Co tu, člověče, chcete? Piloty ve vašem věku a s menšími zdravotními problémy já sundávám z nebe.“ Já si trval na svém. Myslel si, že se mě zbaví tím, že mě pošle na oční a ke kardiologovi.

To se přepočítal. Očaři přeci nemohli napsat, že se jim operace nepovedla, nota bene když se povedla. Kardiologovi jsem dal knížku (i o letadlech), kterou jsem napsal. Na šlapacím stroji jsem úspěšně předstíral, že zítra mohu nastoupit do Tour de France. Nesl jsem si k leteckému posudek „schopen“. Letecký doktor mě v tělocviku trénoval jak mladého kluka. Padesát dřepů jsem dal jako malinu. Držel razítko v napřažené ruce a skoro zasténal: „Co mám s vámi dělat. Na svůj věk jste až zbytečně zdravej.“ A bouchnul razítkem do papíru.

Několik měsíců teorie. Potom na podruhé zkoušky a nastoupil jsem s instruktorem do letadla. Marně jsem hledal, kde to má spojku. Kde je plyn, tedy přípusť, a kde se brzdí, mi bylo přátelsky vysvětleno. Volant jsem také nenašel. Byla tam páka jak na voru. Tímhle doleva, doprava, nahoru i dolů – ale s citem, nebo půjdeme dolů dříve, než přiletíme zpátky k letišti. Ruce se mi neklepaly, o nohách už bych to tak netvrdil. Myslel jsem, že půjdu roztočit vrtuli jako ve filmu. Ba ne. Ta mašina měla i startér. Už to vrčelo a my jsme po hrbaté dráze poskakovali na její začátek. Čekal jsem, že se plynule proti větru rozjede, ale on ne. Napral tam jako frajer rovnou plný plyn. „Nezapomeňte, že při startu musíte dát pravou nohu, jinak vám to poběží za vrtulí!“ Měl jsem oči vytřeštěné a nevnímal, co říká.

Uklidnil jsem se až ve vzduchu. Nejsem přeci začátečník. Já už v letadle seděl a letěl. Bylo to sice před pětadvaceti lety, ale i já vám mohu garantovat, že kdo jednou letěl, ten chce znovu nahoru. Cestou zpátky k letišti už jsem pilotoval já. Tedy, bylo to hodné letadlo. Letělo samo. Já se jen držel kniplu. Abychom se dostali na zem, tak si to instruktor před dráhou převzal.

Létali jsme a létali. Instruktor měl problém s mým věkem. Měl stále dojem, že nestíhám, a tak mi po čtyřiceti hodinách výcviku sdělil, že končím a ke zkouškám mě nepustí. Mohl jsem být spokojen. Nalétal jsem víc než někteří váleční piloti za druhé světové.

Spokojen jsem nebyl, tak jsem přešel k jinému instruktorovi, na jiné letiště a do jiného letounu. V Liberci jsme s letadlem Skylane létali rychlostí 150 km/h. Boleslavský Bristel, to byla jiná stíhačka. Nepřekročitelnou rychlost měl bez deseti tři sta km/h. Už jsem něco uměl, a tak jsem šel po dvaceti hodinách ke zkouškám. V testech jsem neměl ani jednu chybu. Po kvalifikačním letu zkušební komisař prohlásil: „Tak dobře napsané testy jsem ještě neviděl, ale ta pětistovka, kterou dostanu za zkoušky, mi za ty nervy nestojí.“ Přitom vypadal, že létání má rád.

Po návratu s pilotním průkazem do Liberce se všichni šéfovi létání ultralajtů, který mi dělal dříve instruktora, vysmáli. Ten zatvrzele prohlásil, že já na jeho letišti létat nebudu. No, měl právo mi nevěřit, ale byl to spíše kapric. Byl tam šéf. Já si věřil, i když jsem létal sám.

Půjčování letadla je drahé, tak nezbylo než si koupit svoje letadlo a pořídit si svoje letiště. Světe, div se, ono se to povedlo a ani to nebylo tak drahé. Tak jsem létal na svém letišti v Družcově u Lípy a ve svém Legátu Cora.

Na finančáku si mohli hlavu vykroutit, že se svým letadlem létám pro svoji internetovou firmu, ale nakonec to strávili. Stačilo jednoduché vysvětlení: Kdybych si na firmu koupil pořádný Mercedes jako služební auto, tak bych za něj dal desetkrát tolik než za tohoto draka.

Tady jsem byl na domácí půdě.

Někdo se čtyřikrát ožení, já jsem vystřídal čtyři typy letounů, než jsem se létání nabažil a sundaly mě z nebe až zdravotní problémy.

Zážitků bylo plno. Na některé nezapomenete. Jednou na cestě na technickou kontrolu do Ústí nad Labem, je to tam samý kopec, bezva na orientaci pro toho, kdo je ve vzduchu jako doma. Já jsem toho nalétal okolo komína hodně, ale někde dál jsem byl jen při navigačním letu při výcviku a při koupi letadla až v polském Opole. Takže, jak se dalo čekat, že jsem zakufroval hned při první příležitosti.

Jsem někde nad horským terénem, louka žádná, sem tam vesnice propojené silničkou a jedna železnice. Shora, za jasného počasí, je všechno krásně vidět. Pro toho, kdo se chce kochat přírodou, je to pastva pro oči.

Pro toho, kdo zoufale hledá nějaký objekt, který by ztotožnil s něčím na mapě, to maximálně nastartuje stres. No co. Tak jsem se trochu ztratil. Nejsem určitě první, ale je to vlastně teprve poprvé. Hledal jsem třeba řeku. Někde tu musí téct Labe. Po proudu vede vždy k většímu městu. Řeka nikde. Létat se smí minimálně 300 m nad budovami, 150 m nad silnicí. Letěl jsem podél silnice nad korunami stromů a čekal, až bude vidět cedule oznamující obec. Cedule prokmitla, ale stromy ji překrývaly. To nepřečtu, ani když to proletím pomaleji znovu. Co teď?

Nahoru a hledat tu trať. Z výšky ji není problém najít. A tak rychle dolů. Benzinu v nádrži je ještě dost. Na víc než hodinu letu, takže když se najdu, žádný problém. Už se plazím přes dvě stě nad tratí a čekám na nějakou drážní budovu. Jednu jsem zrovna minul. Přišlo to náhle, tak zas žádná informace. Nevadí, udělal jsem okruh nad budovou a na přistávacích klapkách se už k ní sunul, jako bych chtěl přistát před ní na peronu.

A mám to. „Dobkovice“. Šel jsem na plný výkon nahoru, s tím, že tam budu mít klid na hledání v mapě.

Železnice. Já blbec. Patnáct roků jsem pracoval u dráhy. Jasně, Dobkovice jsou mezi Děčínem a Ústím nad Labem. Kde jinde, když letím přes Děčín do Ústí. No jo, ale teď po dráze sem, nebo tam? Ústí je víc na západ a trochu na jih. Tedy asi kurz 240°. Pěkně jsem se zamotal, protože letím v kurzu necelých 90°. Je to jasné. Otočit o 180° a stoupat nahoru.

Po deseti minutách, ve výšce tři tisíce stop, už bylo vidět velké město. Jiné velké než Ústí tím směrem není, pokud tedy je ten směr správný. No kdyby ne, tak tady už louky jsou. Je to ono. Asi pět jezer a Jedlová hora, jak jsem to doma z mapy načetl, už jsou z dálky vidět. Největší voda je jezero Milada. Letiště je asi pět kilometrů severněji. Už vidím také rybník nebo jezero Dělouš. Nalevo, hned vedle rybníka, je přistávací dráha.

je to takhle pěkně ložené, tak s orientací není problém. Já vést výpravu do Jižní Afriky, tak skončíme v Jižní Americe. Jen slepý nevidí tu podobnost.

Trochu zpocený jsem s letounem elegantně plácnul o zem. Technik už na mě čekal. „Tak co, letěli jste proti větru? Jaký byl let?“

„Trochu dlouhý, to víte, stíhačka to není.“ S úlevou jsem si vydechl. Já věděl, že on ví, že než se člověk najde, tak to může trvat. Na bezproblémovou navigaci potřebujete mít plnou nádrž.

Jindy se dokázalo něco semlít i za krásného dne. Obláčky jako beránci na nebi plynuly. Stejně krásné, jaké obdivoval před 150 lety Hynek Mácha. Příležitost jít nahoru a něco vyfotit. Ve dvou by to bylo lepší, ale nikoho nepřemlouvám, tak létám sám. Motorovku jsem odbyl před hangárem, a tak nic nebrání pojíždět na práh dráhy. Vzal bych to kratší cestou přes louku, je čerstvě posekaná, ale jsou tam zbytky trávy a zpochybnil bych pověst pedanta. Tak jedem pojížděčkou. Skáče to jak koza, takže spěchat se nedá. Paliva mám dost a to hlavní také – foťák i s nabitými baterkami.

Startuji proti větru, tím pádem na druhou stranu, než kam poletím. Nevadí, dám jeden okruh, alespoň naberu výšku. Stejně musím potom stoupat, kolik to zvládne. Mám namířeno na Ještěd. Rozdíl výšky mezi letištěm a vrcholem Ještědu je asi 1500 stop. Za vteřinu stoupá Zodiak ve vlhkém počasí se stovkovým benzinem i 8 m. Dnes je hezky, je sucho a hrál jsem si na Skrblíka, takže je natankován natural. Tak můžu na variu počítat maximálně s pěti metry. Rozdíl 1500 stop – to je fon vok 500 metrů. Za dvě minuty tu výšku mám a za dvě minuty u Ještědu nebudu, takže to můžu vzít rovnou k vrcholu.

Nad něj kvůli focení nepůjdu, ale měl bych být od něj 600 metrů, pokud nebudu nad ním 300. Měl bych, měl bych… ale nechci mít na snímcích lidi jako mravence na procházce. Teleskop bych v klidu neudržel, takže moc na výběr nemám. Éro není balón. Už kroužím v „uctivé“ vzdálenosti, lehce pod úrovní špičky Ještědu. Udělal jsem okruh kolem věže. Nad hřebenem jsem raději šel o něco výš. Povinných 150 m… no, kdo by tam běhal s metrem? Nad hřebenem se vyplatí držet se výš a mít pod kontrolou směr větru.

Fouká ze severu, já přiletěl z jihu, takže mě to při příletu trochu sundávalo. Točím, lidičky mávají, pár fotek už mám. Letím nad hřebenem. Zprava mě stoupavý proud vzduchu zvedá, zleva už to klesá dolů, a tak to rovnám křidélky. Zčistajasna se nade mnou mihl stín velkého ptáka. Potkat se s orlem nemusí být žádná sranda. Když se náš stíhač srazil v Itálii s ptákem ve své L-159, byl rád, že s roztříštěnou kabinou nouzově přistál. L-159 Alka létá 5–8× rychleji, než se sunu nad hřebenem dnes já, takže by se snad ten vetřelec mohl i vyhnout.

Ke stoupavým a klesavým vzdušným proudům se přidala i nějaká turbulence. Snaží se mě to přetočit na záda. Nikdy jsem akrobacii necvičil. Na lehkém letadle se to ani nesmí. Znám takové, co to riskli a vyzkoušeli si to, ale já jsem rád, když to letí v klidu rovně. Akrobacie je na mě moc, i když jsem tak trochu kaskadér. Dělalo se mi špatně už i na kolotoči. „Tak proč do toho letadla lezeš?“ padla by otázka, kdyby se mnou někdo letěl. Nikdo se neptal, a tak to vysvětlím někdy později.

Teď si musím vybrat, jestli ten výkrut dotočím, nebo se pokusím ho zastavit a vrátit letoun podvozkem dolů. Výkrut, nebo se to snažit vyrovnat? Vyrovnat. Tak vyrovnávám, jak umím. Ještě že nejsem žádný hubeňour. Pásy sotva dopnu. Teď jsem v nich zůstal pevně viset. Při vyrovnávání letu jsem už dost daleko od sebe zahlédl siluetu stíhačky. Alka to nebyla. Byl to Gripen jak vyšitej. Křidélka hned za kabinou se nedala přehlédnout.

Přeletěl někde nade mnou a maskoval se jako pták. Já ho včas neviděl, on mě jistě také ne – asi ani na radaru. Ultralite na radaru stopu skoro neudělá a byl jsem pro něj příliš nízko při zemi.

Příliš nízko při zemi… no jo.

Já tu rozjímám, a to, že ztrácím výšku, mi došlo až teď. I nestranný pozorovatel z ochozů na Ještědu už asi poznal, že letoun neřídím já, ale mají ho v moci přírodní síly. Instinktivními pohyby jsem ho jakž takž vyrovnal. Plná křidélka proti výkrutu už jsou v základu, ale vario ukazuje klesání přes deset metrů za vteřinu. Takhle budu do půl minuty sedět dole v korunách stromů jako velký motýl. Na plocho do korun stromů, to by se dalo přežít. Snad.

Nebo potlačit a přípust plynu na doraz dopředu. Roztočit vrtuli a získat rychlost. Tím získat vztlak? Otázka jak pro Hamleta. Otáčky motoru vyletěly k pěti tisícům. Paradoxně jsem, padající k zemi, instinktivně potlačil. Od začátků létání platí, že výšku můžete vyměnit za rychlost a naopak. Já neměl nic na výměnu, tak jsem doufal, že mě z toho vytáhne vrtule.

Stočil jsem letoun k jihu, směrem k letišti. Lepší by bylo letět směrem na město, tam jsou stoupavé proudy, ale už jsem pod úrovní hřebenu, takže to už nepřeskočím. Rychlost se okamžitě zvýšila, tak jsem přitáhl. Letoun po chvíli začal líně reagovat. Podle varia jsem pořád ztrácel výšku, ale stromy pode mnou se začaly vzdalovat. Díky tomu, že svah pohoří strmě klesá, jsem si uchovával několik desítek metrů výšky nad lesem.

Zatímco nahoře mě k zemi srážel úplav za stíhačkou a k tomu klesavý proud vzduchu, teď mi výšku krade už jen ten klesavý proud na závětrné straně pohoří. Klesá sice intenzivně, nějakých 15–20 metrů za vteřinu. Tohle letadlo umí stoupat jen asi 7–8. Ale v můj prospěch hraje prudký kopec dolů pode mnou. Ale kdo by to počítal, když už to vychází? Teď už je jasné, že tomu uletím.

Mám rychlost přes dvě stě, a to už se dobře manévruje. Nabírám výšku. Už je klid, mohl bych se vrátit fotit. Sedačka pode mnou zůstala suchá, takže jsem hrdina. S focením je v tomto letu konec. Fotoaparát leží na podlaze u sousední sedačky. Autopilota tohle jinak dobré letadlo nemá a rozepnout pásy? To dnes ani náhodou.

Otáčky motoru jsem stáhl na tři tisíce a plachtím k letišti. Řadím se do okruhu. Přistávací konfigurace a přistání jak ze žurnálu – ani nebylo znát, že se mi klepou ruce. Jen co jsem otevřel kabinu, snesla se na mě lavina dotazů kolegů.

„Co jsi to tam na hřebenu vyváděl, že jsi spadl do vývrtky? A jak jsi ji v tak malé výšce vybral?“

„Asi to nebyla vývrtka,“ zaznělo z davu.

No… z davu. Celkem jsme tu dnes na letišti tři. Jsme malé letišťátko, ale je naše.

Je zvláštní, že kolegové ty stíhačky neviděli. Musely být dvě. Přelety a navigační lety létají v tandemu. Asi proto, že letěly v úrovni pohoří a rychle. Tedy řeč o nich nepovedu, aby mě nechtěli poslat k psychoušovi, že mívám vidění. Já je viděl. Tedy jednu. A budu si to dlouho pamatovat.

Vyřešil jsem to s klidnou hlavou, tak nevím, proč jsem tak zpocenej.

A co si z toho odnést do života?

Nemusíte se obávat, že v nebi zůstanete věčně před tím, než přijde váš čas.