Na úředníka musíte mít povahu, já ji neměl.

Byla taková doba, že brali všude každého, kdo chtěl pracovat. Možná museli. Mohl jsem jít dělat cokoli. Uměl jsem všechno, ale zatím nic, čím bych oslnil. Nakonec jsem ve strojírenské firmě prošel čtyři různé profese. Nastoupil jsem za plat o dost vyšší než na dráze. Bez nočních, bez stresu, i byt mi dali, málem pohoda. Ochotně jsem se rychle doučil vše, co se po konstruktérovi chtělo. Výsledky byly, tak jsem povýšil na samostatného konstruktéra s vyšší třídou i penězi. Asi jsem byl moc ambiciózní nebo nepoddajný, a tak si mě zavolal Fajt, jak jsme šéfa nazývali, k sobě do kanceláře. Seděl tam i vedoucí technologie. „Tady vedoucí technologie má zájem, abys přešel k němu do funkce samostatný technolog.“ I přidáno bude zdůraznil, jako kdybych byl nedoslýchal. Šéfa technologa jsem znal. Párkrát jsem s ním něco řešil. Přívětivý a uznalý člověk, na rozdíl od věčně nespokojeného Fajta. I pár stovek do výplaty mě mělo navnadit. Ani se nesnažili kamuflovat, odkud fouká vítr. Fait už to se mnou nemohl vydržet a kdoví odkud znal moji minulost z vojny.

Byl jsem podezřelý element, tak mě neposadili do technologie. Technologické úkoly jsem řešil ze zkušebny, kde jsem dostal stůl a židli. V té chvíli to byl pro mě netušený bonus. Sdílel jsem kancelář se dvěma zkušenými praktiky. K naší partě se připojil i kamarád technolog Jindřich. Ten, co vzal do ruky, to uměl použít.

Jeden z dědů, který s „naší“ kanceláří spolupracoval, byl starý Pleštil. Byl to opravdový děda. Kdysi technický náměstek, dnes poradce v důchodu. Fabrika mu dala místo, protože se nenašel problém, pro který by on neměl řešení. Bylo už zvykem, že k němu chodili lidé pro rozumy. Pro každého našel řešení a pak, když to byl výrobní problém, podal to řešení jako zlepšovák, aby z toho něco měl.

Jednou pan Pleštil řešil problém se zpětnými ventily na naftu. Kulička tlačená pružinou do „chlupatě obrobeného“ sedla vždy nesedla a tudíž netěsnila. Zmetků bylo někdy klidně i víc než 5 %. Řešení měl hned několik. Jedno složitější než druhé. Ventily se zkoušely petrolejem, protože měl menší viskozitu než nafta. Lépe se odhalily netěsnosti. Ventily se potom musely v saponátu mýt, aby voněly jako nové. V mytí problém nebyl. Problém byl v tom, že slisovaný ventil už nikdo neopravil a šel do šrotu. Poruchovost a tím ztráty byly někdy veliké.

Nápad šel zrovna okolo, tak jsem si vzal od něj hrst vadných ventilů a odpoledne mu je zcela funkční vrátil. Podezříval mě, že jsem je vyměnil za dobré. Musel jsem mu ukázat, jak jsem to udělal. Nebylo to složité. Kulička ve ventilu byla ocelová. Pouzdro ventilu mosazné, nemagnetické. Stačilo dát ventil do výkonné cívky a pulzní magnetické pole s kuličkou uvnitř ventilu mlátilo jako kladívko, a kulička za pár vteřin padla na sedlo jako… no víte, jako co na hrnec. Těsnost ventilů se zlepšila natolik, že je bylo možné zkoušet tlakovým vzduchem, nemusely se potom vůbec mýt a zmetkovitost byla 0,00.

Odměnou a ctí bylo pro mě, že jsem mohl já radit tak zkušenému člověku. Po výplatě mi přinesl šest stovek. Rozpačitě jsem je obracel v rukách a on řekl: „Je dobře, že sis všiml, že nápadů okolo nás leží plno. Je jen třeba je zvednout, a ne se o peníze, které na chytré čekají, přerazit.

„Podal jsem to jako zlepšovák“ řekl Pleštil “ a dostali jsme tisícovku.“ Nabídl jsem mu stovku zpátky. „Jen si ji nech. Nápad byl tvůj. Já to jen podal.“ Bylo v tom schováno i další moudro. „Rovnováha nemusí být akorát, když je dobrý pocit.“

Zlepšováky jsem začal podávat i sám. Pan Pleštil opravdu do důchodu odešel. Lidé byli naučeni si pro rozumy chodit do naší kanceláře, tak jsme tu živnost po Pleštilovi s Jindřichem převzali. V partě, s někým, kdo věci rozumí, to jde vždycky lépe. Dopracoval jsem se až k titulu „Nejlepší zlepšovatel podniku.“

Stále je co zlepšovat.

Z naší kanceláře se dalo snadno oknem vylézt na střechu hangáru. Když pražilo slunce, tak se nad ní horký vzduch jen vlnil. Dávali jsme tam sušit všechno, třeba když jsme něco nalakovali. Ve zlepšovatelské euforii jsem navrhl, že na střeše můžeme zřídit sluneční lázně a zaměstnanci nemusejí jezdit na poukazy do lázní. O přestávkách v práci by tam ženské z dílny mohly chodit relaxovat. Slunce je tam tolik, že bychom tam mohli zřídit i pláž. Stejně obec nemá žádnou nudapláž ani u koupaliště. Zlepšovatelská komise to brala jako provokaci a ani se to neprojednávalo. Prý by to stejně nic nepřineslo. To by koukali, jak by to neslo, kdybychom u nás v kanclu vybírali za peep show.

Mohl bych tu historek o zlepšovácích dát k lepšímu desítky, až by z toho byla nuda. Tak snad jen dva, tři trochu něčím vyčnívající, nebo to přeskočte na konec kapitoly.

Už jako zkušební technik jsem chodil na linku výroby tlumičů pro vzorky k testování. V zimním období se holky vztekaly, že jim k tlumičům na lince přimrzají ruce. A to hlavně v pondělí. Já do kostela nechodil, tak jsem dny v týdnu moc nerozlišoval, ale tady mi to došlo. Přes víkend se v halách netopí, a tak i tlumičový olej v zásobnících vymrzne. Klidně i pod nulu. Zmrzlý a tím tuhý olej teče při výrobě trubkami do sestavovaných tlumičů na lince. Ženským mrzly ruce a na začátku směny se produkovaly i zmetky. Po ohřátí oleje tlumiče tlumily méně, až málo. No a to je vše, pokud jde o příčinu.

Co s tím? Pleštil už mezi námi nebyl jsem s Jindřichem nechali na trubku vedoucí k lince zapojit normální, ale velký bojler. Místo vody jím protékal ten olej. Nastavených 20 °C bylo akorát. Aby to bylo bezpečné, tak jsme vyřadili zpětný ventil a do bojleru přidali navíc bezpečnostní termostat. To bych nebyl ani já, bývalý hasič, kdybych tam nezamontoval ještě jeden. Řekněme pojistný termostat. Zlepšovák se musel podat jako opatření pro zvýšení přesnosti a kvality tlumičů. Ruce ženských nikoho nezajímaly.

Šel jsem v pondělí zkontrolovat, jestli dlaně našich krasavic jsou příjemně vlahé. Nakoukl jsem do dílny a z linky seskočila Miluna a hned ke mně.

„Pocem, ty kluku zlatej, ať ti můžu dát pusu na čelíčko. Koukej, ruce nám už nemrznou.“ Přitáhla si mě a začala mě hladit po tvářích. Pošeptal jsem jí: „Nech si to na chvíli, až tu budeme sami.“ Milunu by nikdo dvakrát přesvědčovat nemusel. Holky se náramně bavily. Popadl jsem čerstvě vyrobené tlumiče a raději se vypařil. S tlumiči jsem zamířil do zkušebny. Součástí zlepšováku bylo ověření, že nyní i v pondělí po ránu dokážeme vyrobit funkční kusy. Vstoupil jsem do zkušebny a uvítal mě řehot. „Je osm pod nulou a ty se jdeš s naolejovanými tvářemi na střechu opalovat?“ Přejel jsem si po hubě a ruce mastné, jako bych jedl pečínku rukama. „Vrrrrrr. Potvory jedny. Však já jim to vrátím.“

Někdy jde v životě i o život.

S olejem se odehrála i jiná anabáze, kde výbuch toho oleje opravdu zahrozil. Šel jsem s fuškou do údržby nechat si přetočit ventily do Škodovky. Mistr mi řekl, ať si to přetočím sám, že nemá lidi. Na soustruhu jsem uměl, ale chtěl jsem to mít udělané přesně, tak jsem se do toho nepustil. Pokecali jsme. Mistr bude muset po etapách poslat všechny, kdo mají přístup do kompresorovny, na školení. První už jeli, proto tu není ani noha.

Ve strojírnách v Brně mají stejné kompresory jako my. Někdo tam nedocvakl předřadné reostaty na doraz a ty začaly vařit olej. Kouře plno, kompresorovna plná hledačů zdroje kouře. Volali i hasiče. Když už u kompresorů nebylo k hnutí, tak někdo vítězoslavně zařval: „Který vůl nedocvakl reostat?“ Docvakl ho. Jiskra na kontaktech páry oleje zapálila. Přišel výbuch, který zboural patro budovy. Asi polovina lidí tam zařvala a já teď musím poslat svoje lidi na školení. Nebo mám vymyslet jiné adekvátní řešení. „Jiné adekvátní řešení, než že tam bude chodit jenom jeden a ostatní se někde zašijou, nemám,“ vztekal se mistr.

Ventily jsem přetočit potřeboval, tak abych se snažil. „Ten rozběhový reostat je chlazený olejem?“ „Jo. Vodou by to nešlo. Je v tom elektrika. O tom snad něco víš.“ „A co takhle tu obsluhu vytrestat? Když to nedocvakne a teplota oleje stoupne, tak mu to automaticky vypnout?“ „No to bych tam musel přidat dalšího člověka s teploměrem, který by seděl u vypínače,“ brblal mistr. „To už nech na mě. Já to vymyslím.“

Do ovládacího okruhu stykače motoru kompresoru dáme rozpínací termostat. Ten zapíchneme do oleje a bude to hlídat samo. Tak jsme to i udělali. Jen ty termostaty jsem tam dal do série dva. Další kluci už nikam jet nemuseli. Mistr přišel, že pro mě nemá žádné prachy za to, že kluci už nikam nemuseli. „To neřeš. Já to podám jako zlepšovák a přítel ‚Sam‘ něco dá.“ Podal jsem to. Mistr to doporučil.

Problém byl hned na světě. Fabrika to ocenila na obvyklou tisícovku. Jenže kompresorovna je umístěna pod správní budovou, ve které pracuje skoro stovka techniků a úředníků. Při ohrožení života víc než 40 lidí tabulky hovořily o odměně v desetitisících kaček. To by závistivci nezkousli. A to už vůbec nemluvím o tom, že někdo z podniku ten můj nápad aktivně a potichu prodal desítkám jiných podniků. U soudu bych nebyl poprvé a tohle se dalo vyhrát. Vypadal bych ale jako hamoun, kterému jde o peníze.

Tedy kdo by neměl prachy rád. Mně v té době moc nechyběly. Já na tom byl tenkrát tak nějak jako miliardář Rothschild. Ten tvrdil, že bohatý je člověk teprve tehdy, když neví, kolik má peněz.

Stalo se mi nejednou, že jsem od pokladny v marketu šel vrátit zboží do regálu, když jsem až tam zjistil, že nevím, kolik mám, a že na to nemám. Jsem od přírody flegmatik, tak jsem to „bezpráví“ nechal být a dělal uraženého. Budou i jiné zlepšováky.

Nevemte ty prachy, když vám je cpou.

Jiné ocenění se mi dostalo, když jsem papalášům z vedení fabriky i sobě zachránil čtvrtletní prémie. To se mohli rozdat.

Švýcaři nám dodali dva nové obráběcí stroje. Poloautomatický soustruh. Byl třikrát rychlejší než ty, které jsme si vyráběli sami. Druhý stroj byl přesný víceúčelový číslicový obráběcí stroj. Počítačem řízený. V té době byl pro fabriku počítač neznámý pojem. Kdo jiný by se měl motat okolo instalace těch mašin než já. Já už jeden počítač doma měl. Spíš na hry, ale časem jsem se ho naučil používat i na výpočty.

Švýcaři česky neuměli. Ve fabrice zase skoro nikdo neuměl německy, francouzsky ani anglicky. Tak jsem dělal překladatele, když zrovna podnikový překladatel nedorazil. Hlavně jsem z nich tahal rozumy. Byl jsem zatím jediný, kdo na stroji uměl alespoň něco naprogramovat. Programy pro nás napsali a nahráli oni. Šlo jen o to je za provozu dolaďovat.

Mašina jela 24 hodin denně a sypala plné bedny různých obrobků. Nikomu nedošlo, co bude následovat, když ten rychlík klekne. Nic nevydrží věčně, natož tak rychlá a vytížená mašina. Začala vyrábět zmetky a nakonec se zablokovala. Byla to chytrá mašina, tak napsala i to, v čem má problém. Byla v záruce, tak se volalo na podnik a ti objednali servis ve Švýcarsku. Ve smlouvě měli, že závady opraví do 14 dnů, tak si dávali na čas.

Na podniku i ve fabrice bylo pozdvižení. Bylo jasné, že bez výrobků té mašiny se plán nestihne a možná zastavíme na pár dnů i Boleslav. Papaláši vedli těžké debaty o tom, co je větší problém. Jít se zpovídat na partaj, nebo se doma zpovídat manželce, že nebudou žádné prémie. Kdyby někdo vymyslel řešení, tak ho tenkrát navrhli na Nobelovku.

Z chyby jsem v manuálu vyčetl, že je problém s tachodynamem. Takové skoro dynamo s velkým počtem lamel. Nevyrábělo elektřinu. Umělo to měřit otáčky, a hlavně na několik stupňů úhel natočení obráběcí hlavy. Bez nového tachodynama to nepojede. Vzpomněl jsem si, že Švýcar říkal, že moderní prvky používají i do tradičních mašin. Kouknul jsem do toho jejich druhého obráběcího stroje a tachodynamo tam bylo. Vypůjčil jsem si ho. Vyměnil je a číslicově řízená mašina se rozběhla.

I já jsem byl jak v Jiříkově vidění. Kluci z údržby nahradili výrobu toho obyčejnějšího stroje třemi našimi staršími SV 18 a tak se rozjela výroba naplno. Papaláši se chodili do dílny koukat, jak to jede, jak na svatý obrázek. Prémie budou. Vadné tachodynamo jsem zabudoval do té obyčejnější mašiny a šel napsat zlepšovák.

No to byl problém. Vůle mi něco dát byla, ale jak to napsat a nepřiznat, že jsme jim vrtali v mašinách v záruce? Když už jsem přišel k náměstkovi s třetí verzí, tak řekl: „Nech to bejt. Nic jsi neopravoval! Ani nemohl, protože nepracuješ na údržbě. Na všechno zapomeň, nikde ani slovo a já na tebe s prémiemi nezapomenu.“

Nevěděl jsem, na které prémie chtěl náměstek nezapomenout, když právě já jsem se o ně postaral. Zněl naléhavě, tak jsem to nechal být. Však to nebude poslední zlepšovák. Při výplatě byla obálka s penězi poněkud tlustší. Skoro jsem chtěl nabídnout, že něco vrátím. Ale jak jsem psal, jsem flegmatik, tak jsem se ani do toho nehrnul. Celý rok jsem dostával dvojnásobné prémie, tak jsem si stěžovat nešel.

Švýcaři zprvu nechápali. Bylo jim řečeno, že jedou opravit CNCéčko. Dělali jsme hloupé. To nám šlo. „To museli poplést na podniku. Problém je se soustruhem.“ Asi si mysleli o chytrosti Čechů své, ale soustruh opravili. Nobelovku mi nedali.

Už to o zlepšovácích asi bude stačit, aby někdo nepodal zlepšovák, jak mě zastavit.

Tak udělali ze mě mistra. Řídit lidi je stejné jako řídit tramvaj. Myslíte si, že něco řídíte, a ono to jede samo ve vyjetých kolejích.

Už ani nevím, proč jsem ze zkušebny postoupil na mistra do výroby. Asi proto, že jsem byl ve výrobě jako doma a pořád někomu do něčeho kecal. Kromě toho, že na mě kubánští dělníci přišli do kanceláře s trubkou, se nic zvláštního nestalo.

Měl jsem je rád. Boží to lidé. Když někomu vypadla trubka z rukou a zazvonila, vyskočili od stroje a začali tancovat. Jednou přišli s trubkou na mě. Po příchodu na směnu měli ve zvyku ignorovat rozpis prací. Každý si stoupl ke kterékoliv mašině chtěl a vyráběli o sto šest. Tak se stávalo, že se hromadily výrobky, které nikdo nepotřeboval, a naopak chyběly ty do plánu.

Než jsem nastoupil já, tak to mistr řešil tak, že ukecal někoho z našich, aby šel na jinou neobsazenou mašinu, aby se plnilo. Tak jsem si myslel, že mistr je tam na to, aby to tam řídil. No neřídil. Ať jsem říkal, co jsem říkal, dělali si, co chtěli. Zavolal jsem si předáka Kubánců a důůůrazně mu vysvětlil, že na konci směny nepodepíšu výrobní lístek nikomu, kdo nedělal práci podle rozpisu. Odešel s úsměvem.

Jako vždycky nebylo po směně vyrobeno, co mělo být, a co nemělo, vyrobeno bylo. Tak jsem jim lístky nepodepsal a nedal je k proplacení výplatou. Dostali menší výplaty. Že se jim to nelíbilo, jsem se nedivil.

Nebyli jediní, komu se nelíbilo, co se děje ve výrobě, a tak jsem musel na partajní koberec. „Nemáš, soudruhu, dost kladný internacionální přístup k našim přátelům. Oni to dostanou proplacené. Ty nedostaneš prémie. Nebude se to opakovat!“ Vedoucí výroby, sám červený, mlčky přihlížel. Čekalo se, že se omluvím. Zastyděl jsem se, vzteky.

Už se to neopakovalo. Tedy naši přátelé si dál dělali, co chtěli, a podepisovala jim to za mě referentka, která rozepisovala práci. Někdy je nejlepší řešení cestou nejmenšího odporu. To úplně není můj styl, ale nikdy se nepouštím do předem prohraných bitev.

Dílna fungovala, plnilo se, a tak se na můj exces zapomnělo. Dokonce i strana na mě nezanevřela. Zavolal si mě výrobní náměstek. Medovým hlasem spustil: „Vedoucí výroby půjde jednou do důchodu. Vysokou nemáš, abychom mohli s tebou počítat na jeho místo, je třeba, abys školu začal. Pomohlo by i, kdybys projevil zájem o vstup do strany. Potom by to jistě šlo. Jinak musíš mít alespoň dva semestry už hotové.“

Vedoucí výroby měl do důchodu sotva tři roky. Bylo jasné, že je to z jeho strany finta, jak ulapit dušičku. Soudruzi neměli rádi, když jim někdo odporoval. A už vůbec ne, kdyby dal najevo pohrdání. Tak jsem nepohrdal. „Promyslím to.“ Promýšlel jsem to a přišel na to, že už jsem dlouho v žádné škole nebyl.

Poptal jsem se a přišel na to, že už na mě na té vysoké čekají. Když mě vyhodí z VŠ, tak po tom za rok nikdo ani nehlesne. Když mě vyrazí z partaje, tak se to se mnou potáhne celý život. Volba VŠ byla jasná.

Mělo to takovou vadu. Oproti dopravní VŠ mě tady bez přijímaček nechtěli. Jim i mně bylo jasné, kolik si ze střední asi pamatuji. Doučování v aule jako kvalifikace k přijímačkám tady nestačilo. Že to se mnou myslí vážně, vyplynulo z toho, že mi rovnou nabídli termín týdenního doučovacího kurzu před přijímačkami. Musel jsem si na to vzít dovolenou. Zájemců bylo asi hodně, tak nabízeli termíny dva. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Neváhal jsem a přihlásil se na oba termíny. Dvakrát jsem slyšel totéž, ale to nevadilo. Na střední jsem chodil před dvaceti lety. Ve druhém kurzu jsem si připadal, jako bych tu maturitu udělal minulý týden.

U přijímaček jsem získal tolik bodů, že mi mohli rovnou dát zápočet za první semestr. Nedali. Tak jsem se protloukal, jak se dalo.

V prváku i druháku hledali profesoři, za co by vás vyhodili. Několikrát se jim to skoro povedlo. Ve třeťáku se to překlopilo. Profesoři hledali, jestli náhodou o zkoušené látce nevíte alespoň něco, aby vás mohli se trojkou pustit dál.

Na jedné zkoušce jsem do písemky nenapsal skoro nic. Vzal mě na ústní a místo zkoušení držel řeč. „Zkouška se dá uchodit, ale ne s dutou hlavou! Proč sem lezete, když jste se na to ani nepodíval?“ Zkusil jsem zaprotestovat. „Po večerech jsem se to učil celý týden. Je vidět, že jsem neobsáhl celou šíři látky.“ To „po večerech“ zabralo. „Co jste se konkrétně učil?“ Vyjmenoval jsem mu toho hodně. Vzal papír, napsal otázky a já šel psát. Pět otázek z toho, co jsem vyjmenoval. Pět odpovědí za jedna. Dal mi to za tři a já mu poděkoval.

Chcete-li hodnotit, co taková škola inženýrovi do života dá, tak vám mohu prozradit, že už nevím ani o čem ty otázky byly. Abychom zase takové škole nekřivdili. Když jste správně pochopili, o co jde, tak jste se naučili ke svému problému informace rychle najít a naučili se je rychle zpracovat.

Začalo nás 96. Státnice složilo 7. Vědomostí mi v hlavě zůstalo tak 5 až 10 %. Ale naučil jsem se učit a najít rychle to, co potřebuji. Do konce školy daleko, sotva jsem začal.

Vedoucí výroby opravdu odešel. Povýšil na podnik. Já už měl dva semestry hotové. Místo vedoucího výroby ale dostal jiný mistr, který prozíravě místo vstupu na vysokou vstoupil do té červené party.

Co jsme si, to jsme si, milá fabriko. Vypršela mi desetiletá smlouva úvazku zaměstnání za byt. Zklamali jste mě, výrobu jste mi nedali, tak přišel čas zvednout kotvy. Šel jsem se živit elektronikou.