Řeč těla

Na doučovacím kroužku došlo občas i na matematiku a tak se studentky v matice stále zlepšovaly. Kdo mi ale slíbí, že příště zase vyhraju já? Proto jsem nikam nespěchal a svou zlatou výhru z posledního soutěžního klání si užíval. Když jsme s exekucí zdárně skončili, ani jedna slzička neukápla. Slečnám se vrátil úsměv do tváří. Já jsem se nemohl probudit z krásného snu. V duchu jsem řešil filozofickou otázku: Je víc matika, nebo pocity a emoce?

Ta nejjednodušší hravá matika, nějaké to ene bene nebo en ten týky, tři špalíky… Ve všech jazycích vystihuje číslo tři stejný počet, ale každému to jinak zní. Raz, dva, tři se v angličtině hodí spíše do písničky: („van“), („tu“), („srí“). To pochopili už Beatles. Od francouzštiny bych čekal více poetiky a něžnosti: („án“), („dý“), („tchra“). Česká trojka dává cizincům zabrat, když se naši trojku pokoušejí ovládnout: „Třista tři a třicet stříbrných křepelek…“

Dnes už si umím představit, čím je trojka přitažlivá pro Švédy.

Škola má být hrou. Při těch školních hrách jsme objevili, že kromě tří jazyků, které do nás škola hustila, existuje i další způsob dorozumívání. Další způsob komunikace. Vlastně skoro rovnocenná řeč, která je napříč národy srozumitelnější než esperanto. Každý ji zná. Vy také, jen si to neuvědomujete. Je to řeč těla. Můžete jí vyjádřit emoce, nálady, touhu, stav mysli i naznačit, o co vám jde, co je pro vás důležité. Co jste schopni pro druhého obětovat, aby se dostal až na Olymp, pomyslné sídlo bohů. I Afrodita by nám záviděla.

Jen si zkuste vyjmenovat, co všechno poznáte jen z pohledu na partnera. Je-li smutný, zamyšlený, roztěkaný, veselý, bezstarostný, skoupý nebo rozdavačný, žádostivý, lhostejný, dychtivý, nedočkavý, trpělivý, zklamaný, nadšený, bojácný, odhodlaný, nejistý, vřelý, chladný, přívětivý, odtažitý, unavený, čilý, soustředěný nebo třeba zasněný. Mohli bychom tu napsat celý slovník pojmů, k nimž nepotřebujete žádný překlad.

A nejen to. Řečí těla prozradíte víc, než byste někdy chtěli. I když mlčíte, vaše ruce, postoj, gesta a pohledy mluví za vás. Když si někdo nervózně pohrává s prstýnkem, kříží ruce na prsou, uhýbá očima nebo si mimoděk okusuje ret, jeho tělo vysílá signály, kterým rozumí i ten, kdo si jich vědomě nevšímá. Během té školní hry jsme si začali všímat i detailů. Jak se někdo při pochvale narovná, vypne prsa, jak jiný sklopí hlavu při výčitce, jak se koutky úst nepatrně zachvějí při potlačovaném smíchu. Bylo to fascinující. Připadali jsme si jako konspirátoři, kteří odhalují tajné zprávy ukryté v nepatrných gestech. Pouhé přejetí konečky prstů po těle vám řekne víc než spousta frází. Co teprve, když těm prstům dovolíte napsat celou baladu. Získáním přátelství, které navazuje na vzájemné souznění, získáte víc než svobodu. V tom bylo schováno mé přání.

Řeč těla lze nejen číst, ale i vědomě ovládat. A kdo to dokáže, ten má v rukou moc, kterou si většina lidí uvědomí teprve tehdy, až jí podlehne. I přes krásné ztráty jsme objevili, že matematika je úžasná a pro nás i po dnešní lekci stále neprobádaná věda.

Nebyl jsem žádný šprt, přesto vzpomínám na ta studentská léta s láskou. Červenal jsem se často. Písmenka, když o tom píšu, rudnou dodnes.