Voda teče do kopce

Občas jsem si při snídani zapomněl dát pod hrníček čaje podtácek. Čaj vyvzlínal po provázku, na kterém byl pytlík zavěšen, a ukápl na ubrus. Za chvíli tam byl flek. Sám bych si toho nevšiml. Teta ale nelenila a vždy mi dala za uši. „Budeš ty ubrusy prát!“

Ve škole jsme ve fyzice brali gravitační síly. Učitel demonstroval na vodě, že teče jen dolů, protože ji gravitační síla jinam nepustí.

To neznal moji tetu. Učiteli nevadilo, když někdo vyrušoval, pokud řekl něco k věci. Tak jsem vstal a říkám: „U vody je to taková anomálie. Dokáže téct i do kopce.“

Nijak ho to nerozhodilo. „To jste si spletl, studente, s pojmem anomálie vody. To není o gravitaci, ale o roztažnosti vody. Nevadí. Je to příspěvek k tématu, a tak vám píšu kladný puntík.“

Slovně bych ho nepřesvědčil. Na to byl ve fyzice dost kovaný. Uvědomil jsem si, že jsem si teď trochu naběhl. Nemám s sebou žádný špagátek. Utrhl jsem proužek pijáku a ohnul jej do účka. Sklenici plnou pár milimetrů pod okraj jsem postavil na jeho stolek a piják půlkou zasunul do vody, druhou půlkou nechal viset z kádinky dolů. Savý špagát nebo piják, snad to bude jedno.

Koukal jsem na sklenici, koukal na to učitel. Celá třída koukala, než se kluci začali řehtat. Nedělalo to nic. Učitel to vzal s nadhledem a pokračoval ve výuce. Asi za čtvrt hodiny prohlížel učitel stůl a říká: „Tady je nějaká kapka vedle kádinky. Tak, jako kapka to vypadá. Teď z pijáku kápla další.“ Stáhl rty a chvíli neříkal nic.

„Přesvědčil jste nás. Vodu jste opravdu přiměl téct do kopce. Jde o vzlínavé síly, které překvapivě mohou být silnější než gravitační. Píšu vám za jedna.“

Jedničku měla dostat moje teta, ale ani jí nevadilo, že ji připsal mně. S profesorem fyziky jsme se skamarádili a já u něj později maturoval.