Článek
Mému dědovi bylo osmdesát dva let, když jsme mu s rodiči koupili nový mobil. Jeho stará Nokia už měla popraskaný displej, některá tlačítka téměř nereagovala a baterie vydržela sotva dva dny.
Vybrali jsme jednoduchý chytrý telefon s velkými ikonami. Nastavili jsme mu kontakty, zvonění i fotografie rodiny. Mysleli jsme, že bude mít radost.
Jenže děda si dárek prohlédl, poděkoval a odložil ho do zásuvky.
„Mně ten starý stačí,“ prohlásil.
Všichni jsme si mysleli, že se bojí technologií
Táta nad tím mávl rukou. Prý je děda tvrdohlavý a v jeho věku už nemá chuť učit se něco nového.
Jenže mně to nesedělo. Děda používal počítač, četl zprávy na internetu a dokonce si sám objednával věci z e-shopů. Rozhodně nepatřil k lidem, kteří by se báli techniky.
Když jsem za ním jednou přijel, nabídl jsem mu, že mu se vším pomůžu. Přeneseme kontakty, ukážu mu, jak telefon funguje, a starý můžeme schovat.
Děda ale znervózněl.
„A co ty zprávy? Ty tam zůstanou?“ zeptal se.
Vysvětlil jsem mu, že záleží na typu telefonu, ale určitě se dají nějak uchovat.
Chvíli mlčel. Potom starou Nokii odemkl a podal mi ji.
V telefonu měl zprávy od babičky
Babička zemřela před sedmi lety. Byli spolu přes padesát let a děda její odchod nesl těžce. Nikdy o tom ale příliš nemluvil.
V telefonu měl uložené desítky jejích zpráv.
Byly úplně obyčejné. Připomínala mu, aby koupil chleba, ptala se, kdy přijde domů, nebo mu psala, že na něj čeká s obědem.
Mezi nimi byly i zprávy, které mě rozesmály.
„Nekupuj zase ty hnusné párky.“
„Jestli jsi v hospodě, tak mi aspoň přines čokoládu.“
A pak jedna krátká, kterou si děda nechal otevřenou.
„Děkuju za dnešek. Bylo mi s tebou hezky. Mám tě ráda.“
Každý večer si některou přečetl
Děda mi přiznal, že si zprávy od babičky pravidelně prohlíží. Někdy si přečte jen jednu, jindy u telefonu sedí třeba půl hodiny.
„Víš, ona mi už nikdy nenapíše. Ale dokud je mám tady, připadá mi, že je pořád trochu se mnou,“ vysvětlil.
Bál se, že když začne používat nový telefon, o zprávy přijde. A protože nevěděl, jak se dají zachovat, raději se starého mobilu odmítal vzdát.
V tu chvíli mi bylo líto, jak jsme se mu všichni smáli, že se nechce učit nové věci.
Starý telefon jsme nakonec nevyhodili
Sedli jsme si spolu a všechny babiččiny zprávy postupně vyfotili. Některé jsem později přepsal a nechal vytisknout do malé knížky. Na první stránku jsem dal jejich společnou fotografii.
Když jsem mu ji přinesl, dlouho neříkal nic. Jen listoval stránkami a usmíval se.
Nový telefon nakonec začal používat. Naučil se posílat fotografie a dnes mi občas zavolá i přes videohovor.
Starou Nokii ale pořád schovává v nočním stolku. A já už nikdy nenavrhl, že bychom ji měli vyhodit.
Pochopil jsem totiž, že pro nás to byl jen zastaralý přístroj. Pro dědu to bylo jedno z posledních míst, kde na něj babička pořád čekala s obědem, připomínala mu nákup a říkala mu, že ho má ráda.
