Článek
Našemu synovi Martinovi je dvaatřicet let. Před třemi lety se přestěhoval do Prahy kvůli nové práci. Začínal v menší IT firmě a jeho tehdejší plat nebyl nijak závratný. Nájem za byt ho stál sedmnáct tisíc korun měsíčně, což byla značná část jeho příjmu.
S manželem jsme se rozhodli, že mu pomůžeme. Nabídli jsme mu devět tisíc korun měsíčně, aby nemusel žít od výplaty k výplatě.
Oba jsme už byli v důchodu, ale nějaké úspory jsme měli. Říkali jsme si, že je lepší pomoci dítěti za života než mu jednou nechat peníze v dědictví.
Každý měsíc jsme mu posílali devět tisíc
Zpočátku bylo všechno v pořádku. Martin nám pravidelně děkoval a vyprávěl, jak se mu v práci daří. Postupně dostával více odpovědnosti, absolvoval různá školení a několikrát změnil pracovní pozici.
Nikdy nás ale nenapadlo zeptat se, kolik vlastně vydělává.
Příspěvek na bydlení se stal samozřejmostí. Každý měsíc jsme mu poslali devět tisíc a dál to neřešili.
Jenže pro nás už to tak jednoduché nebylo. Naše společné důchody činily necelých osmatřicet tisíc korun. Po zaplacení vlastního bydlení, energií a běžných výdajů nám příliš nezbývalo.
Odkládali jsme opravu koupelny, omezili výlety a manžel si dokonce nechal odložit dražší zubařský zákrok.
Synovi jsme o tom neříkali. Nechtěli jsme, aby měl výčitky.
Pravdu jsme zjistili u nedělního oběda
Jednou jsme pozvali Martina na oběd. Přijel v novém autě a vyprávěl o práci. Zrovna dostal další povýšení a měl z toho velkou radost.
Manžel se ho zeptal, jestli mu také přidali.
„Jo, teď už mám něco přes sedmdesát čistého,“ odpověděl naprosto samozřejmě.
Zůstala jsem na něj koukat.
Sedmdesát tisíc korun měsíčně. Skoro dvojnásobek toho, co jsme měli s manželem dohromady.
A přesto jsme mu každý měsíc posílali devět tisíc na nájem.
Prý jsme mu peníze nabízeli sami
Zeptala jsem se, proč nám neřekl, že se jeho finanční situace tak výrazně změnila.
Martin pokrčil rameny. Prý neviděl důvod. Vždyť jsme mu příspěvek nabídli dobrovolně a nikdy jsme neřekli, že je časově omezený.
„Navíc si díky tomu můžu víc odkládat. Myslel jsem, že jste rádi, že spořím,“ vysvětlil.
To mě zasáhlo nejvíc.
My jsme si ze svých důchodů odříkali běžné věci, zatímco náš dospělý syn si díky našim penězům budoval úspory.
Když jsem mu řekla, že mu už přispívat nebudeme, překvapilo ho to. Nejdřív namítal, že má nastavené investice a pravidelné výdaje. Pak ale uznal, že nájem zvládne platit sám.
Za tři roky jsme mu poslali přes 300 tisíc
Večer jsme s manželem počítali, kolik peněz jsme synovi vlastně poslali. Za tři roky to bylo 324 tisíc korun.
Nechtěli jsme je vrátit. Byl to dar a pomoc vlastnímu dítěti. Ale mrzelo nás, že Martin nikdy nepovažoval za důležité říct, že už naši podporu nepotřebuje.
Dodnes si myslím, že jsme udělali chybu i my. Měli jsme se dřív zajímat o jeho skutečnou finanční situaci a nastavit jasná pravidla.
Od následujícího měsíce jsme peníze přestali posílat. Martin to nakonec přijal a náš vztah se postupně vrátil do normálu.
