Roman (50): Každý pátek odcházel z práce o dřív. Kolegyně zjistila, komu celé měsíce vozí večeři.

Roman pracoval jako skladník ve firmě nedaleko Pardubic. Byl spolehlivý, nechodil pozdě a během týdne často zůstával déle. Přesto jeho páteční odchody začaly mezi kolegy vyvolávat otázky.

Každý pátek ve dvanáct hodin si převlékl pracovní oblečení, vzal z lednice několik krabiček a odjel. Ostatním přitom směna končila až ve dvě.

Nejvíc to vadilo kolegyni Janě. Právě v pátek bývalo potřeba uzavřít dodací listy a připravit sklad na pondělí. Část Romanovy práce tak někdy zůstala na ostatních.

Vedoucí pouze opakoval, že je vše domluvené. Důvod však nikomu nevysvětlil.

Jana si nejprve myslela, že Roman odjíždí na druhou práci. Jiní kolegové vtipkovali o tajné přítelkyni. Roman se jejich poznámkám vyhýbal a pokaždé odpověděl jen tím, že má osobní povinnosti.

Jednoho pátku jela Jana po práci navštívit tetu. Před panelovým domem si všimla Romanova auta. Vystupoval z něj s velkou termo-taškou a několika nádobami s jídlem.

Zazvonil u bezbariérového bytu v přízemí. Otevřel mu starší muž na vozíku.

Jana se později Romana přímo zeptala, koho navštěvuje. Tentokrát už se nevymlouval.

Muž se jmenoval Karel. Před jednadvaceti lety jel na kole domů z odpolední směny. Roman mu tehdy v dešti nedal přednost při odbočování.

Karel nehodu přežil, ale po poranění páteře zůstal odkázaný na vozík. Vyšetřování sice ukázalo, že cyklista neměl osvětlení a část viny nesl také, Roman však věděl, že kdyby se lépe rozhlédl, k nehodě nemuselo dojít.

Po letech zůstali v kontaktu. Karel měl manželku, která mu pomáhala, a Roman ho navštěvoval jen několikrát do roka. Když však před osmi měsíci zemřela, zůstal muž v bytě sám.

Přes týden mu vozila obědy pečovatelská služba. Na víkend ale potřeboval nákup a připravené jídlo. Roman mu proto každý pátek přivážel teplou večeři a několik porcí do lednice.

Jana najednou pochopila, proč Roman odchází. Přesto mu řekla, že jeho tajemství neřeší práci, která po něm někdy zůstává.

Roman uznal, že spoléhal na shovívavost kolegů, aniž jim cokoli vysvětlil. Nemusel popisovat dávnou nehodu, ale mohl alespoň říct, že pravidelně pomáhá člověku se zdravotním omezením.

S vedoucím nakonec upravili rozdělení práce. Roman začal v pátek chodit o hodinu dříve a všechny doklady dokončoval před odjezdem. Kolegům řekl pouze tolik, kolik považoval za nutné.

Jana se za své podezření nestyděla. Nevěděla nic jiného než to, že jeden člověk dostává výhodu a ostatní za něj pracují. Roman zase pochopil, že dobrý důvod ještě automaticky neznamená dobře nastavenou dohodu.

Každý pátek dál odjíždí s termo-taškou. Rozdíl je v tom, že po něm už na stole nezůstává cizí práce.