Tchán nám půjčil peníze na rekonstrukci bez smlouvy. O 3 roky později chtěl úplně jinou částku

S manželem Michalem jsme koupili starší dům, který potřeboval novou elektřinu, okna i střechu. Rozpočet jsme překročili během prvních měsíců a banka nám další peníze půjčit nechtěla.

Tehdy nám nabídl pomoc tchán Jaroslav. Na účet poslal 450 tisíc korun a dalších 150 tisíc nám postupně předal v hotovosti. Žádnou smlouvu jsme nesepsali.

„Jsme rodina. Vrátíte mi to, až se postavíte na nohy,“ řekl.

My jsme si poznamenali, že mu dlužíme 600 tisíc. Jakmile rekonstrukce skončila, začali jsme mu posílat pět tisíc korun měsíčně. Za tři roky jsme splatili celkem 180 tisíc a počítali s tím, že zbývá 420 tisíc.

Tchán nás jednoho večera pozval k sobě a položil před nás ručně psaný sešit. Podle jeho výpočtu jsme mu stále dlužili 648 tisíc korun.

Do původní půjčky započítal také 120 tisíc, které během rekonstrukce poslal přímo firmě za nová okna. My jsme tuto platbu považovali za jeho příspěvek. Tchán však tvrdil, že nikdy neřekl, že nám okna daruje.

K celkové částce navíc připočetl patnáct procent. Vysvětloval, že kdyby peníze nechal na spořicím účtu nebo je investoval, za tři roky by neztratily hodnotu.

O žádném úroku jsme předtím nemluvili.

„Nemůžete čekat, že vám na několik let dám skoro tři čtvrtě milionu úplně zadarmo,“ prohlásil.

Michal se s otcem okamžitě pohádal. Připomněl mu větu o pomoci rodině a tvrdil, že podmínky mění zpětně. Jaroslav namítal, že bez jeho peněz bychom dům nikdy nedokončili a nyní se snažíme část dluhu vydávat za dar.

Největší problém spočíval v tom, že jsme ani jednu verzi nemohli doložit úplně. Bankovní převody a naše splátky byly dohledatelné. Hotovost, rozhovory i význam platby za okna však existovaly pouze v našich vzpomínkách.

Po několika dnech jsme našli fakturu za okna i potvrzení, že ji skutečně uhradil tchán. Museli jsme si přiznat, že jsme se ho tehdy výslovně nezeptali, zda jde o dar. Jednoduše jsme uvěřili tomu, co pro nás bylo výhodnější.

Stejně tak ale Jaroslav nemohl tvrdit, že jsme souhlasili s úrokem, který poprvé zmínil až po třech letech.

Nakonec jsme uznali také 120 tisíc za okna. Odmítli jsme však dodatečně vypočítaný úrok. Po odečtení dosavadních splátek jsme se shodli na zbývajícím dluhu 540 tisíc korun.

Tentokrát už jsme všechno sepsali: přesnou částku, měsíční splátku i možnost mimořádného doplacení. Pod dokument jsme se podepsali všichni tři.

Spor tím skončil pouze na papíře. Tchán má dodnes pocit, že na nás prodělal. My zase nezapomněli, že z rodinné pomoci dokázal zpětně vytvořit půjčku s výnosem, o kterém nikdy nepadlo slovo.

Bez jeho peněz bychom dům skutečně neopravili. To však nemění nic na tom, že i mezi příbuznými musí být předem jasné, co je dar, co půjčka a kolik se má vrátit. Podání ruky může působit jako důkaz důvěry. Někdy je ale pouze začátkem sporu, v němž si každý pamatuje jinou dohodu.