Článek
Říkalo se jim krajkářské školy, se vzděláváním ale často neměly mnoho společného. V malých venkovských místnostech seděly desítky dívek a pod dohledem učitelky splétaly nitě kolem stovek špendlíků.
Krajka byla drahým módním zbožím. Zdobila límce, rukávy i čepce bohatých žen a mužů. Za její jemnou krásou se však skrývaly hodiny práce špatně placených žen a dětí, které pocházely převážně z rodin zemědělských dělníků.
Pracovat začínaly už v pěti letech
Krajkářské školy byly rozšířené především v anglických hrabstvích Buckinghamshire, Bedfordshire, Northamptonshire a Devon. Děti do nich přicházely už ve věku pěti či šesti let, někdy ještě dříve. Parlamentní debata z roku 1863 otevřeně připouštěla, že při paličkování pracovaly i děti mladší pěti let.
Nejmenší dívky nejprve připravovaly jednoduché okraje a učily se zacházet s paličkami. Už ony však mohly pracovat několik hodin denně. Kolem deseti let bývala směna dlouhá přibližně deset hodin a starší dívky či dospělé ženy seděly nad krajkou i dvanáct až patnáct hodin.
Rodiče je neposílali pracovat proto, že by pro své dcery chtěli krutý život. V chudé domácnosti rozhodoval každý výdělek. Peníze dítěte mohly zaplatit chléb, uhlí nebo nájem. Škola proto dívky neučila především číst a počítat, ale vyrábět co nejrychleji zboží určené k prodeji.
Za pohled stranou přišel trest
Učitelka musela zajistit, aby děti pracovaly bez přerušení. Mluvení bývalo zakázané a odpočinek omezený na několik minut. Rytmus práce pomáhaly udržovat říkanky, při nichž dívky počítaly jednotlivé pohyby paliček.
Zachovaná svědectví popisují také fyzické tresty. Pomalým dětem mohla učitelka přitisknout nos k špendlíkům zapíchaným v krajkářské podušce. Dívkám, které od práce odvrátily oči, třela ruce tak dlouho, až je měly odřené.
Trest tedy nemusel přijít pouze za pokaženou krajku. Stačilo pracovat pomalu, promluvit nebo se na chvíli přestat dívat na složitý vzor.
Jedna svíčka svítila několika dětem
Jemné nitě vyžadovaly dobrý zrak, místnosti však bývaly tmavé a přeplněné. Kolem jediné svíčky se stavěly skleněné baňky naplněné vodou. Fungovaly jako čočky a soustředily světlo na krajkářské podušky několika dětí současně.
Dívky se dlouhé hodiny hrbily nad drobnými stehy a namáhaly oči při mihotavém světle. Následkem byly bolesti hlavy, pokřivená záda a postupné slábnutí zraku. Úplné oslepnutí nebylo osudem každé krajkářky, poškozené oči však patřily mezi známé následky této práce.
V zimě se často netopilo, protože saze mohly ušpinit světlou krajku. Děti se zahřívaly nádobami s horkým popelem položenými pod nohama, zatímco v nevětrané místnosti dál pracovaly.
Jejich práce měla menší cenu než krajka
Ani dlouhá směna nezaručovala slušný výdělek. V šedesátých letech 19. století si zručná osmiletá dívka mohla za devět hodin práce denně vydělat nanejvýš několik šilinků týdně. Největší část ceny hotové krajky získávali obchodníci.
Krajkářské školy začaly mizet až s rozšířením strojové výroby a povinné školní docházky. Ručně vyráběná krajka postupně přestala být výhodná a děti konečně měly strávit den ve skutečné škole.
Jemné krajky zůstaly v muzeích jako doklad mimořádné zručnosti. Mnohem méně jsou na nich vidět shrbená záda, odřené ruce a unavené oči dívek, které jejich krásu zaplatily vlastním dětstvím.
