Článek
Do firmy jsem nastoupila v sedmadvaceti. Tehdy nás bylo dvanáct, seděli jsme ve dvou kancelářích a účetnictví se vedlo v programu, který dnes už nikdo nepamatuje. Zažila jsem tři stěhování, dvě hospodářské krize a vystřídala desítky kolegů.
Postupně jsem se stala člověkem, za kterým všichni chodili, když něco nevěděli. Znala jsem dodavatele, zákazníky, smlouvy i všechny zvláštnosti našeho systému.
Když někdo onemocněl, zastoupila jsem ho. Když bylo potřeba dokončit zakázku, zůstala jsem déle. A když šéf potřeboval pomoc během mé dovolené, zvedla jsem telefon.
Nikdy mě nenapadlo, že by se mi taková loajalita jednou mohla vymstít.
Po pětadvaceti letech jsem byla najednou zbytečná
Na začátku září si mě šéf zavolal do kanceláře. Seděla tam i personalistka, kterou jsme přijali teprve před třemi měsíci.
Oznámili mi, že firma prochází reorganizací a moje pracovní místo se ruší.
Bylo mi dvaapadesát. Celý profesní život jsem strávila u jednoho zaměstnavatele.
„Musíme se posunout dál. Dnes potřebujeme trochu jiný typ lidí,“ vysvětloval šéf.
Dostala jsem výpověď z organizačních důvodů s příslušnými nároky. Všechno bylo připravené, právně ošetřené a naprosto neosobní.
Nejvíc mě ale zasáhlo, že mi ani nepoděkoval.
Kolegyně plakaly. Já ne. Sbalila jsem si osobní věci a rozhodla se, že už nikdy neobětuju soukromý život zaměstnavateli.
Za měsíc zazvonil telefon
Bylo úterý dopoledne, když se na displeji objevilo šéfovo číslo.
Nejdřív jsem si myslela, že něco potřebuje k předání agendy. Jenže on začal nezvykle přátelsky.
„Poslyšte, máme tady takový menší problém. Ti noví zaměstnanci se v některých věcech neorientují a zákazníci začínají být nervózní.“
Ukázalo se, že moje povinnosti rozdělili mezi tři mladší kolegy. Nikdo ale přesně nevěděl, jak fungují některé dlouholeté smlouvy nebo proč mají konkrétní zákazníci zvláštní podmínky.
Šéf proto přišel s návrhem.
Mohla bych se vrátit. Ne ovšem jako zaměstnanec.
Nabídl mi externí spolupráci na živnostenský list. Dvacet hodin měsíčně, podle aktuální potřeby firmy, za 250 korun na hodinu.
„Vždyť jste teď doma, tak by se vám nějaká koruna hodila,“ dodal.
Chvíli jsem mlčela.
Ve firmě jsem naposledy pobírala 43 tisíc korun hrubého měsíčně. Teď mi nabízel maximálně pět tisíc za práci, kterou ostatní nezvládali, a ještě očekával, že budu kdykoliv k dispozici.
Moje odpověď ho překvapila
Zeptala jsem se, jestli si uvědomuje, že po mně chce odborné konzultace, nikoliv běžnou administrativní výpomoc.
„Ale vždyť to všechno znáte. Pro vás to přece nebude žádná práce,“ odpověděl.
Právě ta věta mě urazila nejvíc.
Pětadvacet let zkušeností podle něj znamenalo, že pro mě bude práce snadná, a proto by měla být levná.
Vysvětlila jsem mu, že pokud potřebuje moje znalosti, mohu mu nabídnout konzultace za 1 200 korun na hodinu. S předem sjednaným rozsahem a termíny.
Rozčílil se.
„To snad nemyslíte vážně! Vždyť jsme vás tady všechno naučili!“
„Ano. A já jsem pro vás pětadvacet let pracovala,“ odpověděla jsem.
Pak jsem mu poděkovala za zavolání a rozloučila se.
Od té doby se neozval.
Jednu věc už nikdy neudělám
Novou práci zatím nemám. Rozeslala jsem několik životopisů a přiznávám, že ve dvaapadesáti není hledání zaměstnání jednoduché.
Přesto svého rozhodnutí nelituji.
Nečekala jsem, že mě firma bude zaměstnávat až do důchodu. Chápu, že podnikání se mění a některá pracovní místa zanikají.
Co ale nedokážu pochopit, je přesvědčení, že člověk, kterého firma označila za nepotřebného, jí má následně levně zachraňovat problémy.
Dnes už vím, že moje největší chyba nebyla v tom, že jsem ve firmě vydržela pětadvacet let.
Byla v tom, že jsem si tak dlouho pletla loajalitu s povinností být neustále k dispozici.
