Kolegyně si každý měsíc půjčovala do výplaty. Pak jsem zjistila, kolik skutečně vydělává.

Když mě kolegyně Martina poprvé požádala o půjčku, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Bylo pár dní před výplatou, potřebovala jen osm stovek a slíbila, že mi je hned vrátí. Pracovaly jsme spolu skoro tři roky, dobře jsme si rozuměly a věděla jsem, že má hypotéku. Peníze jsem jí poslala ještě během obědové pauzy.

Přesně za týden mi je vrátila. Poděkovala, přinesla mi kávu a tím to skončilo. Alespoň jsem si to myslela.

Další měsíc potřebovala tisícovku. Pak patnáct set. Občas dvě tisícovky. Vždycky měla nějaký důvod. Jednou jí přišel vysoký nedoplatek za elektřinu, podruhé musela zaplatit opravu auta, potřetí jí nezbylo na nákup.

Nikdy jsem neměla důvod pochybovat. Martina chodila do práce v obyčejném oblečení, nosila si obědy z domova a často si stěžovala, jak je všechno drahé.

Já sama jsem přitom žádné velké peníze neměla. Brala jsem něco přes třicet tisíc čistého, platila nájem a snažila se každý měsíc alespoň něco odložit. Když mě požádala o pomoc, občas jsem kvůli tomu musela sáhnout do vlastní rezervy.

Půjčky mi většinou vracela. Jenže časem stále později. A já začala mít nepříjemný pocit, že se ze mě stala její soukromá finanční rezerva.

Pravdu jsem zjistila úplnou náhodou. Seděly jsme s několika kolegy v kuchyňce a bavili se o platech. Jeden kolega zmínil, že přemýšlí o změně zaměstnání, protože mu nabídli padesát tisíc čistého.

Martina se zasmála a prohlásila, že za takové peníze by ráno ani nevstávala. Kolega se jí zeptal, kolik tedy bere.

„Něco přes sedmdesát čistého. Ale ono to dneska zase tolik není,“ odpověděla naprosto samozřejmě.

Málem mi zaskočilo.

Seděla přede mnou žena, které jsem pravidelně půjčovala peníze na jídlo, přestože vydělávala více než dvojnásobek toho, co já.

Ten den jsem se jí na to zeptala. Nechtěla jsem dělat scénu před ostatními, a tak jsem počkala, až budeme samy.

Martina se nejdřív tvářila překvapeně. Pak mi vysvětlila, že má vysoké výdaje, hypotéku a že každý měsíc posílá značnou část příjmu na spořicí účet a do investic.

„Já prostě na ty odložené peníze nechci sahat. To mám nastavené jako pravidlo,“ řekla.

Zůstala jsem na ni koukat. Ona si chránila vlastní úspory tím, že si pravidelně půjčovala z těch mých.

Když jsem jí řekla, že mi to nepřipadá fér, jen pokrčila rameny. Vždyť mi prý peníze pokaždé vrátila, tak o co jde?

Pochopila jsem, že jsme celou situaci vnímaly úplně jinak. Pro mě byla půjčka pomocí člověku, který se dostal do finanční tísně. Pro ni pohodlným způsobem, jak nemuset měnit své finanční plány.

Nezlobila jsem se na ni kvůli tomu, kolik vydělává. Každý má jiné výdaje a vysoký plat automaticky neznamená, že člověk nemůže mít finanční problémy.

Vadilo mi, že věděla, kolik přibližně beru já, a přesto jí nepřišlo zvláštní, že se opakovaně spoléhá na moje peníze, zatímco svoje ukládá stranou.

O měsíc později mi znovu napsala. Tentokrát chtěla dva tisíce do výplaty.

Odpověděla jsem, že jí už půjčovat nebudu.

Nejdřív se urazila. Potom mi napsala, že by od kamarádky čekala větší pochopení.