Respekt ke starším zmizel. A pak se diví, že jsme protivní.

Je mi osmašedesát let a nepotřebuji, aby přede mnou lidé stáli v pozoru. Přesto stále častěji zažívám situace, kdy se mnou mladší jednají, jako bych byla překážkou.

Nedávno jsem nastoupila do plného autobusu. U míst vyhrazených pro seniory seděli dva mladí lidé se sluchátky. Když jsem jednoho požádala, zda by mě pustil, zvedl oči a řekl: „Tak jste měla říct hned.“

Uvolnil mi místo, ale způsobem, jako by mi prokazoval mimořádnou laskavost. Přitom jsem nechtěla obdiv ani omluvu. Stačilo se jen rozhlédnout.

Podobné je to u samoobslužných pokladen. Když něco neumím načíst, zaměstnanec někdy beze slova sáhne přes moje rameno a vše udělá za mě. Nevysvětlí postup, jen se snaží co nejrychleji odstranit problém.

Tím problémem jsem v tu chvíli já.

Ve frontě cítím netrpělivost lidí za sebou. Někdo si povzdechne, jiný začne významně přešlapovat. Přitom i já jsem kdysi čekala, až se mladá matka vypořádá s plačícím dítětem nebo někdo přede mnou zaplatí plný vozík drobnými.

Neříkali jsme tomu ohleduplnost. Byla to běžná slušnost.

Staří lidé bývají opravdu podráždění. Sama občas odpovím ostřeji, než bych chtěla. Jenže člověk se nestane protivným ze dne na den.

Začíná to tím, že ho lékař oslovuje zdrobnělinou, prodavačka mluví raději s jeho dcerou a vlastní rodina rozhodne, kam pojede na Vánoce, aniž se ho zeptá. Přidá se poznámka, že už ničemu nerozumí, a žert o tom, že paměť není, co bývala.

Po desítkách podobných situací stačí málo. Pak senior vybuchne kvůli špatně označené ceně a okolí má jasno: další protivný důchodce.

Bylo by nepoctivé tvrdit, že za všechny konflikty mohou mladí. Někteří senioři se předbíhají, poroučejí personálu a urážejí každého, kdo jim okamžitě nevyhoví. Domnívají se, že počet prožitých let jim dává právo na poslušnost ostatních.

Nedává. Respekt neznamená, že starší člověk má vždy pravdu. Neznamená ani povinnost uvolnit místo někomu, kdo je sice starší, ale evidentně ho potřebuje méně než nemocný mladý člověk.

Slušnost musí fungovat oběma směry.

Většina z nás nechce zvláštní zacházení. Chceme, aby s námi lidé mluvili přímo, nechali nás dokončit větu a automaticky nepředpokládali, že ničemu nerozumíme.

A my na oplátku musíme přijmout, že svět se mění a nikdo nám nedluží obdiv jen proto, že jsme se narodili dříve.

Možná respekt ke starším nezmizel úplně. Jen se z veřejného prostoru vytratila obyčejná trpělivost. A bez ní jsme nakonec protivní všichni a to bez ohledu na datum narození.