Článek
Když jsem dostala pozvání na výběrové řízení do výrobní firmy, měla jsem radost. Hledali vedoucí zákaznického oddělení, tedy práci, kterou jsem dělala posledních sedm let.
Přihlášku mi doporučil bývalý kolega. Ve firmě už pracoval a říkal, že pozici se stejnou odpovědností tam zastávají tři lidé. Dva z nich znal osobně. Oba podle něj pobírali základní mzdu 68 tisíc korun.
Nechtěla jsem se s nikým poměřovat. Ale věděla jsem, jaké podmínky jsou pro tuto práci obvyklé.
Na zkušenostech se shodli všichni
První kolo proběhlo výborně. Provozní ředitel se vyptával na krizové situace, reklamace a vedení zaměstnanců. Probrali jsme konkrétní příklady z mé praxe.
Do životopisu jsem přiložila i výsledky posledního projektu: za rok se nám podařilo zkrátit vyřizování reklamací téměř o třetinu. Právě o tato čísla se ředitel při pohovoru nejvíc zajímal.
Na konci mi řekl, že přesně takového člověka hledají.
Ve druhém kole seděla i personalistka. Po několika otázkách o nástupu položila na stůl nabídku.
53 tisíc korun hrubého.
Zeptala jsem se, zda je částka konečná. Přikývla.
Prý muži potřebují větší finanční jistotu
Řekla jsem, že mám informace o vyšším ohodnocení srovnatelných pozic přímo ve firmě. Nezmínila jsem žádné jméno.
Personalistka se na okamžik zarazila. Pak začala vysvětlovat, že mužští vedoucí bývají flexibilnější, protože nemusí tolik řešit rodinné povinnosti.
„A také často živí rodinu. U žen je situace trochu jiná,“ dodala.
Bylo mi dvaačtyřicet let. Děti jsem měla téměř dospělé a pracovní cesty mi nevadily. Přesto o mých možnostech rozhodovala podle toho, že jsem žena.
Zeptala jsem se, zda mají pro nižší mzdu nějaké konkrétní pracovní kritérium.
„Neberte to jako diskriminaci. My jen přihlížíme k realitě,“ odpověděla.
Z pohovoru jsem odešla bez podpisu
Provozní ředitel do rozhovoru téměř nezasahoval. Nakonec navrhl, že mzdu můžeme přehodnotit po zkušební době. Bez jakékoliv písemné záruky.
Poděkovala jsem a řekla, že nabídku nepřijímám.
Doma jsem dlouho přemýšlela, jestli jsem nepřehnala reakci. Práci jsem potřebovala jenže patnáct tisíc měsíčně je za rok 180 tisíc korun. To není drobný rozdíl, který člověk přehlédne.
Nešlo ale jen o částku. Vadilo mi, že se nikdo neptal, co umím navíc nebo co mi chybí. Vysvětlení stálo na předpokladu, jaký život asi vedu.
Na pohovoru mi chválili zkušenosti, samostatnost i vedení týmu. Když přišla řeč na peníze, najednou bylo důležitější, že jsem žena.









