Článek
Paní Věru jsem znala patnáct let. Bydlela o patro níž a každé jaro mi nosila sazenice rajčat. Když jí lékaři zjistili rakovinu, nejdřív tvrdila, že všechno zvládne sama.
Jednou jsem ji ale potkala před domem. Seděla na lavičce, bledá a vyčerpaná. Autobus do nemocnice jí ujel a další měl přijet za hodinu. Odvezla jsem ji do nemocnice a nabídla pomoc s dalšími cestami.
Tak začaly naše středy.
Její děti prý měly moc práce
Věra měla dceru a syna. Oba žili necelou hodinu autem od nás. O jejich vztazích mluvila málo. Věděla jsem jen, že jí občas zavolají a na Vánoce pošlou balíček.
Při léčbě bývala unavená. Někdy jsem čekala v autě, jindy ji doprovodila do čekárny. Po cestě jsme kupovaly rohlíky a její oblíbené meruňkové jogurty.
Nikdy jsem po ní nechtěla peníze za benzín. Jednou mi však podala obálku s pětistovkou. Vrátila jsem jí ji.
„Tak vám aspoň upeču buchtu, až mi bude líp,“ usmála se.
Telefonát po její smrti mě zarazil
Na začátku října Věra zemřela. Oznámila mi to její dcera Ivana, které jsem předtím několikrát předávala zprávy z nemocnice.
Poděkovala jsem jí, že zavolala, a zeptala se, kdy bude rozloučení.
Na chvíli zmlkla.
„Prosím, nechoďte tam. Chceme se rozloučit jen v rodinném kruhu.“
Řekla jsem, že tomu rozumím, ale Věru jsem měla ráda a chtěla bych jí položit květinu.
„Myslím, že jste do naší rodiny zasahovala už dost,“ odpověděla.
Prý jsem jim způsobovala špatné svědomí
Následující den mi zavolal její syn. Obvinil mě, že jsem se snažila být pro jejich matku důležitější než vlastní děti.
Prý jim Věra stále vyprávěla, jak jí pomáhám. Pokaždé, když přijeli, slyšeli, že já jsem ji přivezla z nemocnice nebo jí nakoupila.
„Měli jsme svoje životy. Nemusela jste z nás dělat špatné lidi,“ řekl.
Nechápala jsem, jak může obyčejná pomoc někoho tak rozčílit. O jejich rodině jsem se nikdy před nikým nevyjadřovala.
Rozloučila jsem se po svém
Na pohřeb jsem nešla. Nechtěla jsem vyvolat hádku v den, který měl patřit Věře.
Po několika dnech jsem zašla na hřbitov a položila na její hrob malý květináč s vřesem. Vzpomněla jsem si na naše rozhovory v autě, na její humor i na buchtu, kterou už nestihla upéct.
Pak jsem doma našla na parapetu květináč s posledním rajčetem, které mi vypěstovala.
O povolení pomáhat jsem nežádala. A přestože mi nedovolili být na pohřbu, vzpomínky na Věru mi nikdo vzít nemůže.










