Porod v Československu před sto lety: Ženy umíraly doma, dítě se někdy ani nedostalo do matriky

V pokoji se zatáhly závěsy, připravila se čistá prostěradla a pro porodní bábu někdo poslal pěšky nebo na kole. Lékař u běžného porodu většinou nebyl. Pokud se objevily komplikace, běžel pro něj manžel či soused. Než přijel ze vzdáleného města, mohlo už být pozdě pro matku i dítě.

Porod doma nebyl za první republiky alternativou k nemocnici. Byl běžnou součástí života. Porodnice sice existovaly, většině venkovských žen však zůstávaly vzdálené a ještě na konci třicátých let v nich rodila pouze menší část rodiček.

Porodní báby nebyly automaticky nevzdělané vesnické ženy, jak je někdy zobrazují filmy. Jejich činnost podléhala pravidlům a mnohé absolvovaly odborný kurz, získaly diplom a vedly během života stovky porodů.

Úroveň vzdělání a vybavení se však výrazně lišila. Starší báby mohly vycházet hlavně ze zkušeností, zatímco stát teprve postupně prodlužoval a sjednocoval jejich školení. K dispozici měly nůžky, obvazy, dezinfekci a několik základních pomůcek. Nemohly ale nahradit operační sál, krevní transfuzi ani odborníka na komplikovaný porod.

Poznat, že dítě leží nesprávně nebo že rodička slábne, dokázaly. Možnosti účinně zasáhnout však byly omezené.

Největší nebezpečí nepředstavovala samotná bolest, ale masivní krvácení, zadržená placenta, porodní poranění, křeče při eklampsii nebo dlouhý porod, při kterém dítě nemohlo projít porodními cestami.

Císařský řez se prováděl pouze v nemocnici a stále šlo o velmi rizikovou operaci. Krevní transfuze nebyla pro ženu rodící v odlehlé domácnosti běžně dostupná. Antibiotika ještě neexistovala, takže i zdánlivě úspěšný porod mohl o několik dní později skončit horečkou omladnic a smrtí na infekci.

Žena proto nemusela zemřít přímo při porodu. Rodina si mohla nejprve oddechnout, že má nejhorší za sebou, a teprve během šestinedělí sledovat, jak její stav bez účinné léčby rychle slábne.

Pokud novorozenec nedýchal, jeho záchrana závisela na zkušenosti porodní báby a velmi jednoduchých oživovacích postupech. Předčasně narozené dítě bylo nutné především udržet v teple. Moderní inkubátory, kyslíková podpora ani novorozenecká intenzivní péče neexistovaly v dnešní podobě.

Nebezpečné byly také infekce, podchlazení, porodní poranění a komplikace způsobené dlouhým nedostatkem kyslíku. Dítě mohlo zemřít během porodu, několik minut po něm nebo v prvních dnech života. Kolébka a malá rakev tak někdy patřily do stejného domu během jediného týdne.

Představa, že se zemřelé děti běžně nezapisovaly, by byla nepřesná. Narození se mělo úředně oznámit a porodní bába poskytovala údaje o matce, čase porodu i pohlaví dítěte. Zaznamenávat se měla také mrtvě narozená miminka a děti, které zemřely krátce po porodu.

Matriční systém však ještě nebyl v celém Československu jednotný. V českých zemích hrály důležitou roli církevní matriky, zatímco na Slovensku a Podkarpatské Rusi fungovala pravidla převzatá z bývalého Uherska. Zápis navíc závisel na tom, zda někdo narození skutečně oznámil.

Pokud žena porodila tajně bez porodní báby, rodina se snažila zakrýt nemanželské dítě nebo novorozenec žil pouze několik minut, mohl záznam vzniknout opožděně, neúplně, případně vůbec. Nešlo o běžný ani legální postup, ale v chudých či odlehlých poměrech k němu docházet mohlo.

Mrtvě narozené dítě také často nedostalo jméno. V knize po něm zůstala jen stručná poznámka bez křtu a bez samostatného zápisu mezi zemřelými. Pro úřední evidenci představovalo několik slov na řádku, pro rodinu však dítě, na které se nezapomínalo.

Během první republiky přibývaly poradny pro těhotné, zlepšovalo se vzdělávání porodních asistentek a ve městech se rozšiřovaly nemocniční i soukromé porodnice. Změna však postupovala nerovnoměrně. Zatímco bohatší žena v Praze mohla rodit v moderním sanatoriu, rodička v horské vesnici stále čekala doma, zda porodní bába dorazí včas.