Článek
Tomáš začal o dítěti vážně mluvit po třech letech vztahu. Bylo mu sedmatřicet a opakoval, že nechce být starý otec. Posílal mi fotografie dětských pokojů, vymýšlel jména a u známých si ochotně pochoval miminko.
Když jsem se ptala, jak si představuje rozdělení péče, odpovídal, že to přece zvládneme společně. Znělo to hezky, ale nikdy jsme se nedostali ke konkrétním věcem. Kdo bude vstávat v noci? Kdo zůstane doma s nemocným dítětem? Kdo omezí práci?
„To se vyřeší, až to přijde,“ říkal.
Pak onemocněla moje fenka Bára.
Ve dvě ráno byl pes jen můj
Bára je devítiletá a mám ji ještě z doby před naším vztahem. Po akutním zánětu zažívání potřebovala léky, malé dávky vody a každé tři hodiny krátce ven. První noc jsem prakticky nespala.
Ve dvě ráno znovu neklidně přešlapovala u dveří. Byla jsem vyčerpaná, a tak jsem Tomáše poprosila, zda by s ní tentokrát nešel on. Nemusel nic složitého dělat. Jen si obléct bundu a deset minut s ní stát před domem.
Otočil se ke zdi a řekl: „Je to tvůj pes. Já ráno vstávám do práce.“
Také jsem ráno vstávala do práce. Přesto jsem se zvedla, oblékla a šla. Když jsem se vrátila, Tomáš spal.
„Pes přece není dítě“
Druhý den jsem mu řekla, že mě jeho reakce vyděsila. Odpověděl přesně tím, co jsem čekala: pes přece není dítě a kvůli vlastnímu dítěti by samozřejmě vstal.
Má pravdu, pes není dítě. Jenže únava je stejná. Stejné je přerušení spánku, nepohodlí i nutnost postarat se o někoho, kdo si sám nepomůže.
Tomáš nebyl nemocný ani po noční směně. Jen se mu nechtělo. Péči odmítl ve chvíli, kdy byla nepříjemná a nikdo ho za ni nemohl pochválit.
Začala jsem si všímat i dalších věcí. Dítě si představoval jako první krůčky, fotky z dovolené a oslavy narozenin. Ne jako horečky, špinavé prádlo, nevyspání a rušení pracovních plánů.
Chtěl dítě, ale ne každodenní péči
Když jsem navrhla, abychom si předem řekli, jak bychom dělili noční vstávání a nemocenské, označil mě za přehnanou. Prý ženy zvládají podobné věci přirozeně lépe a on by mi samozřejmě „pomáhal“.
Jenže o pomoc jsem nestála. Pomáhá návštěva. Rodič nese polovinu odpovědnosti.
Rozhodla jsem se, že s dítětem počkáme. Tomáš to považuje za trest kvůli jedné noci a jednomu psovi. Pro mě ale nešlo o psa. Šlo o první situaci, v níž mohl ukázat, co si představuje pod společnou péčí.
Dítě stále chci. Jen ho nechci s mužem, který po něm touží pouze ve dne a v noci se otočí ke zdi.
