Článek
Nečekala jsem zázraky. Nechtěla jsem, aby se ke mně nastěhovali, ani abych měla domácí servis na plný úvazek. Stačilo by, kdyby dodrželi to, co sami řekli. „Neboj, pomůžeme. Nenecháme tě v tom,“ slíbili ještě před porodem. Ale když přišel den D a pak týdny, kdy se člověk doslova plazí po čtyřech, byli najednou pryč. Zůstala jen tma, únava a ticho v telefonu.
Mateřství jako zkouška přežití
Porod není film. A šestinedělí není jen období mazlení. Je to fyzické peklo, emoční horská dráha a brutální test psychiky. Tělo bolí, hlava nestíhá, a hormony vás rozstřelí na všechny strany. Když se k tomu přidá samota, začne to být nebezpečné. Potřebovala jsem se jen opřít. Na chvíli si oddechnout. Dostat teplé jídlo. Vyspat se víc než hodinu v kuse. Místo toho přišla jen zpráva: „Zvládneš to, my to taky zvládli.“
Jsem máma. Ne robot.
Nepotřebovala jsem politovat. Potřebovala jsem lidskost. Zájem. Obyčejné: „Jak ti je? Chceš s něčím pomoct?“ Ale rodiče viděli jen dítě. Mě už ne. Moje pocity? Slabost. Moje únava? Přehánění. Moje ticho? Ignorace. Přestali vnímat, že nejsem jen matka. Jsem člověk, který právě prochází největší změnou svého života. A zůstává v tom absolutně sám.
Odmítli mě. A ještě mi to dali sežrat.
Když jsem se konečně ozvala, že už nemůžu, místo pochopení přišla výčitka. „My jsme pomoc neměli a nepřežili jsme to, ne snad?“ Jako by přiznání únavy byla slabost. Jako bych byla nevděčná, že si dovoluju nebýt jen šťastná. Místo podpůrné náruče přišel soud. Místo podpory přišel výsměch. A já pochopila, že pro ně to nikdy nebylo o mně. Jen o jejich obrazu rodiče, který „nezklamal“.
Co zbylo?
Už jim nic neříkám. Netelefonuju. Nečekám. A bolí to. Protože jsem o ten vztah stála. Jenže vztah bez důvěry není vztah. Až jednou zestárnou a budou volat o pomoc oni, možná přijdu, ale už to nebude z lásky. Bude to z povinnosti. A to je velký rozdíl.
