Článek
Věděla jsem, že už mě nechce. Viděla jsem to na něm týdny. Už nebyl přítomný, nebavil se, neplánoval. Sex byl spíš mechanický než intimní. Ale nedokázala jsem to ukončit. Nedokázala jsem pustit člověka, kterého jsem milovala víc, než bylo zdravé.
A tak jsem udělala tu největší chybu svého života: přestala jsem brát antikoncepci. V duchu jsem si říkala, že když otěhotním, změní se to. Že v něm probudím zodpovědnost. Instinkt. Lásku. Což je samozřejmě ta největší iluze, do které může žena spadnout.
Otěhotněla jsem. A on mi tři týdny nato oznámil, že je konec.
Zůstala jsem sama. A bylo to peklo
Nebudu lhát. Prvních pár měsíců jsem doufala, že se vrátí. Že mu to dojde. Že ho to dožene. Nestalo se. Založil si nový život, zatímco já zvracela do záchodu a bála se každé další faktury. Porod byl těžký. Šestinedělí ještě horší. A když jsem stála uprostřed bytu s plenkami v ruce, bez spánku a s výčitkami, měla jsem chuť to vzdát.
Ne, nelituju svého dítěte. Lituju svého rozhodnutí. Protože jsem ho neudělala kvůli němu – udělala jsem ho kvůli sobě. Z touhy mít u sebe muže, který už mě nechtěl.
Nikdo o tom nemluví nahlas. Ale měl by.
Mnoho žen dělá totéž. Nepřiznají to. Bojí se. Stydí. Ale v zoufalství věří, že těhotenství něco zachrání. Že dítě je pojistka. Kotva. Vztahový restart.
Jenže dítě není nástroj. Dítě není strategie. Dítě není lék na rozpad.
Dítě je člověk, který si zaslouží být chtěný od první myšlenky. A já ho na svět přivedla jako důsledek manipulace. To mě bude bolet do konce života.
Místo lásky přišla tvrdá pravda
Výchova o samotě není silný příběh o ženské nezávislosti. Je to vyčerpávající realita, která bolí tělo i duši. Jsou to noci beze spánku, týdny bez uznání, měsíce bez pomoci. A pak dny, kdy se na své dítě podíváte a probodne vás vina, že jste mu nevybrali lepší start.
Můj bývalý se k ničemu nehlásí. Platí minimálně. Nezajímá se. A já mu to vlastně ani nemám sílu vyčítat. Nechtěl to dítě. Nechtěl mě. Já ho do toho zatáhla.
A teď?
Teď jen doufám, že se tohle moje přiznání dostane k ženám, které právě teď stojí na stejné hraně. Ať to nedělají. Ať neriskují budoucnost vlastního dítěte kvůli vlastní bolesti. Není to řešení. Je to past. A ta chutná ze začátku sladce. Ale končí hrozně hořce.
Moje dítě si zaslouží víc. A já už nikdy nedopustím, aby ho definovala moje slabost. Ale kdybych mohla vrátit čas? Neudělala bych to. Ne takhle. Nikdy.
Děkuji Martě za příběh.
