Ségra si udělala z rodičů bankomat. Já jsem prý „ta zlá“, co nikomu nic nedá

Já už ten scénář znám nazpaměť. Ségra přijde, nasadí výraz ztraceného štěňátka a začne: „Mami… tati… já nevím, co budu dělat…“ a ve vzduchu už visí částka. Ne otázka, ne plán, ne zodpovědnost. Částka.

A rodiče? Ti se vždycky chytnou. Protože „aby netrpěla“. Protože „ona to má těžké“. Protože „ona je citlivá“. V překladu: ona je zvyklá, že když zatlačí na emoce, otevře se peněženka.

A já? Já sedím vedle toho jak osel a sleduju, jak se dospělí lidé dobrovolně nechávají oškubávat a ještě tomu říkají láska.

Jeden jediný moment. Jedna jediná věta: „Ne, já jí peníze dávat nebudu.“ Bez křiku, bez dramatu, bez vysvětlování.

A v tu chvíli se stalo něco magického. Ne to, že by ségra začala hledat řešení. Ne. Ona začala hledat viníka. A ten viník jsem samozřejmě byla já.

Protože v rodinách, kde je někdo nastavený na braní, je největší nepřítel ten, kdo přestane dávat. Ne ten, kdo jen bere.

Tohle je ta klasika, která mě vždy spolehlivě zvedne ze židle. Jakmile jí odmítnu poslat peníze, jsem prý závistivá. Zlá. Bezcitná. Prý jí nepřeju. Prý se povyšuju.

Ale já se nepovyšuju. Já jen odmítám financovat její nekonečný seriál „Já nevím, jak se mi to mohlo stát“.

Protože kdyby šlo o skutečnou nouzi, jednorázovou ránu, nemoc, průšvih, který si člověk fakt nevybral, jsem první, kdo pomůže. Jenže tady jde o životní styl. O zvyk. O to, že ségra nikdy nemusela dospět, protože rodiče vždycky vyndali platební kartu.

Nejvíc odporná část není ani to, že ségra bere. Nejvíc odporná část je, že rodiče začnou hrát tu starou hru: „Rodina drží spolu.“

Jenže rodina drží spolu neznamená, že jeden dře a druhý saje. Rodina drží spolu neznamená, že ten zodpovědný je povinný platit za nezodpovědného.

A co je největší manipulace? Když se mi snaží namluvit, že moje hranice jsou „sobectví“. Že moje „ne“ je útok. Že moje odmítnutí je zrada.

Ne. Zrada je, že se ode mě čeká, že budu tichý sponzor jejich špatných rozhodnutí.