Rodiče mi pohlídají dítě, ale jen když jim slíbím, že ho budu vychovávat podle nich

Rodiče mi hlídají dítě. A kdyby to byla čistá věta, bylo by to krásné. Jenže u nás to nikdy není „jasně, pohlídáme“. U nás je to „jasně, pohlídáme… když“.

Když budu dělat věci podle nich. Když nebudu „vymýšlet“. Když si nechám poradit. Když nebudu mít připomínky. Když nebudu řešit, že to udělali po svém. A v tu chvíli mi došlo, co to ve skutečnosti je: oni nehlídají dítě. Oni mě nutí vychovávat ho podle nich.

Nejde o to, že mají jiný názor. Názor má každý. Jde o to, že jejich pomoc není dar. Je to směna. Oni dají čas, já jim odevzdám právo rozhodovat. A když to odmítnu? Najednou jsou unavení, mají program, bolí je záda, „dneska se to nehodí“. Zázračně to jde jen tehdy, když sklopím hlavu.

Tohle není starost. Je to kontrola.

Zní to nevinně: „Dej mu ponožky.“ „Nedávej mu sladké.“ „Nech ho vyplakat, ať si nezvyká.“ A jakmile řeknu, že to chci jinak, přijde rodinný jed: „Ty si to bereš moc osobně.“

Jenže ono to osobní je. Je to moje dítě. Moje zodpovědnost.

Nechci používat velká slova, ale co jiného je „pohlídáme, když…“? Když se vzdám pravidel? Když budu dělat, že vynucování poslušnosti je „babičkovská láska“?

A to nejhorší: navenek to vypadá mile. „Vždyť ti pomáháme!“ Ano, pomáháte. Ale jen pokud mi svobodu a rodičovská práva.

Dítě se vrátí přetažené, rozhozené, nacpané sladkým, nebo naopak vystresované, protože „musí poslouchat“. Já to doma schytávám a srovnávám ho. A když si dovolím říct, že se mi to nelíbí, přijde okamžitá facka: „Tak si ho příště hlídej sama.“

Překlad: drž pusu, nebo ti nepomůžeme.

Rodina není vojenská jednotka, kde poslušnost odměňuje. Jestli mi někdo hlídá dítě jen pod podmínkou, že budu přikyvovat, netrestá mě za moje chyby. Trestá mě za dospělost.

A proto je jediná cesta jedna pevná věta:
„Děkuju. Ale pravidla pro moje dítě určuji já. Pokud to tak nejde, hlídání neberu.“

Bez křiku. Bez vysvětlování. Protože „pomoc“, která mě stojí sebe sama, není pomoc. Je to kontrola. A to už nechci.