Článek
„Bez chlapa nejsi nic.“
Ta věta padla u kafe, mezi koláčem a jejími „dobře míněnými“ radami. Prý mě jednou dožene samota. Prý kariéra neobejme. Prý se bez muže ve světě ztratím. Jenže já se neztrácím. Já jsem sama a naprosto v pohodě. A to je pro některé matky největší urážka.
Moje „nic“ má konkrétní číslo
Nezačala jsem jí vysvětlovat, jak je to urážlivé. Vysvětlování je sport pro holky, které ještě doufají, že jim někdo dá razítko „dost dobrá“. Já jsem raději otevřela e-mail, našla výplatnici a položila ji na stůl. Ne teatrálně. Klidně. Jako důkaz v procesu.
Čistého: 94 600 Kč. Bez manžela, bez „přilepšení“ . Jen práce, disciplína a schopnost říct si o víc. Máma ztuhla. Ne proto, že by byla hrdá. Ale protože jí to rozbilo pohádku, ve které je muž má jediná záchranná vesta.
„A co z toho, když jsi sama?“
Jasně, to muselo přijít. Protože když žena nemá chlapa, společnost automaticky hledá trhlinu. Jenže moje trhlina není samota. Moje trhlina byl život v režimu „buď hodná“. Já už nechci být držená. Nechci být vlastněná. Nechci poskytovat servis za to, že mě někdo občas pohladí a zaplatí večeři.
Já chci partnera, který mě neoslní peněženkou, ale charakterem. A dokud nepřijde, budu si žít svůj život sama a bez omluv. Můj účet, moje pravidla, moje svoboda. A máminy věty? Ty už mi jdou jen jedním uchem dovnitř a druhým ven
Co jí doopravdy vadí
Nejde o chlapa. Jde o to, že její životní rovnice přestala platit. Ona dělala všechno „pro rodinu“ a čekala, že se jí to jednou vrátí v uznání ostatních. Místo toho vidí mě, jak si hlídám svůj čas, koníčky i ambice. A to bolí. Proto radši shodí mě, než aby si přiznala, že celý život žila v režimu „přežít“.
A já? Já se odmítám tvářit menší, jen aby se cítila líp. Nebudu se omlouvat za to, že jsem si vybojovala klid. Nehodlám zmenšovat svůj úspěch, aby se vešel do jejího starého světa.
