Článek
Kdyby existoval úřad pro kontrolu manželek, moje tchyně by tam seděla v čele a mlátila razítkem „NEVYHOVUJE“. Nepotřebuje fakta, stačí jí pocit: její syn si vzal špatnou. Mě.
Na každé setkání má připravenou perlu:
„On toho tolik dělá, chudák.“
„Dřív muž řekl a udělalo se.“
„Když má žena kariéru, tak to doma jde poznat.“
Všechno řekne tónem, ve kterém je víc jedu než cukru. Jsem prý moc kariéristka, málo pokorná, málo „ženská“ a málo vděčná za „to štěstí“, že jsem si vůbec mohla vzít jejího chlapečka.
Vždycky špatně, ať udělám cokoliv
Jdu do práce? Zanedbávám rodinu. Zůstanu doma? „Chudák syn, živí všechno sám.“ Koupím si něco? Rozhazuju. Nekoupím? „Žena má dbát o sebe.“ Ozvu se? Hysterka. Mlčím? Uražená. Tchyně má talent ohnout realitu tak, aby z ní vždycky vylezlo jediné: problém jsem já.
Sedí u stolu, přelétne pohledem talíř: „Můj muž měl vždycky polévku i druhý chod.“ Ten samý, který ji roky ponižuje a bere jako samozřejmost. Hlavně ale, že byla polévka, očividně vrchol ženské hodnoty.
Její synáček není trofej, ale dospělý chlap
Syn pro ni není partner, ale projekt. Já jsem vetřelec na jejím teritoriu. Rentgenuje náš život: kdo víc vaří, pere, vydělává, uklízí. Všechno přepočítá podle pravidel z roku 1985 a vyplivne verdikt: jsem špatná manželka.
Dobrá manželka podle ní = drží pusu, neodmlouvá, stará se o manžela jako o boha a tchyni u toho hladí ego. To, že ona se nechala celý život využívat, má být můj vzor. Ne, díky.
Nejsem její služka ani hromosvod
Svoje jedovaté poznámky balí do vět: „Já ti jen radím.“ „Myslím to s vámi dobře.“ Nemyslí. Potřebuje se někde vybít. Štve ji, že mám práci, peníze i názor. Že mě její syn bere jako partnerku, ne jako služku. Tak mě trestá – rýpanci, pasivní agresí a rozmázaváním každé maličkosti.
Když se ozvu, slyším: „Rodina je základ.“ „Nerozvracej mu vztah s mámou.“ Přeloženo: nech si líbit všechno, jen aby byl klid.
Překvapení: můžu si nastavit hranice
Jednou mi došlo, že to snášet nemusím. Nemusím k ní jezdit každý víkend, nemusím zvedat telefon pokaždé, když potřebuje nový hromosvod. A hlavně, nemusím mlčet.
Můžu říct: „Takhle se mnou mluvit nebudete. Jestli mě budete dál shazovat, jezdit k vám nebudu.“ Zkusila jsem to a světe div se, nic se nezhroutilo. Jenom se z „královny rodiny“ stala obyčejná, ublížená tchyně, které došly všechny páky. A konečně nastal v rodině klid.
