Článek
Seděli naproti mně u stolu jak z reklamy – sváteční svetr, košile, významné ticho.
„Máme pro tebe něco do začátku,“ řekla babička a děda přede mě položil obálku.
V hlavě mi naskočilo: byt, auto nebo aspoň solidní zářez do hypotéky. V roce 2025 „něco do začátku“ prostě znamená hodně.
Otevřu obálku. Sto tisíc.
Pro ně majlant. Pro dnešní realitu… slušnější kapesné.
„To mi nevystačí ani na dovolenou“
„Děkuju,“ řekla jsem. A pak ze mě vypadla věta, která je složila víc než jakákoliv inflace:
„Upřímně, to mi dneska nevystačí ani na pořádnou dovolenou. Na moře, letenky, ubytko… Sto tisíc už fakt není tak moc.“
Ticho. Atmosféra, jako bych jim plivla do talíře.
„Pro nás to je hodně,“ procedil děda. „Šetřili jsme roky.“
Babička se chytila: „Za nás bychom za to měli dva byty.“
Jenomže za nich. Ne za nás. Za nás stojí garsonka tři mega a rohlík skoro pět korun. Sto tisíc je příjemné, ale život to nezlepší.
Generační šok: jejich sentiment, moje kalkulačka
Z jejich pohledu jsem rozmazlená. Z mého jsou mimo realitu.
Oni vyrostli ve světě, kde se z jednoho platu dal postavit barák. My ale žijeme ve světě, kde z jednoho platu zaplatíme nájem, jídlo a na spoření zbyde pár drobných – pokud vůbec.
Nechtěla jsem říct „je to málo, vraťte si to“. Jen jsem odmítla hrát dojaté divadlo.
Pro ně dar století. Pro mě číslo, které se rozpadne mezi nájem, zálohy a jedno větší překvapení od zubaře.
„Tak nám to vrať, když je to málo“
„My jsme ti dali hodně. Ty říkáš, že nic,“ shrnula babička.
„Tak nám to klidně vrať,“ dodala už uraženě.
V tu chvíli mi došlo, že nejde o peníze. Šlo o scénář. Oni u stolu nechtěli slyšet pravdu o dnešních cenách. Chtěli slyšet:
„Vy jste se zbláznili, to je strašně moc, to jste neměli…“
Chtěli slzy, objetí, vděčnou vnučku, co se bude dojemně třást nad obálkou.
Místo toho dostali reality check. A ten se špatně snáší.
Jsem nevděčná? Možná. Ale nejsem hloupá
Ano, sto tisíc není málo. Ano, vážím si toho.
Ale nebudu dělat, že žiju v době, kdy se za tuhle částku pořizují byty a zakládají rodiny. Dneska je to spíš vstupenka do klubu „ještě pořád nemáš nic jisté, ale aspoň ti chvíli nepřetéká konto do mínusu“.
V jejich očích jsem drzá. V mých očích oni žijí v nostalgii.
Jedno je ale jisté: jejich dar mi možná nevystačí na dovolenou, ale bohatě stačil na to, aby odhalil propast mezi „za nás“ a „dneska“.
A jestli čekali, že se za tu propast omluvím? Tak to ani těch sto tisíc nestačí.
