Článek
Sedím na návštěvě. Před sebou rodiče, co mi brečí do obličeje, že chtějí domů.
Domů? Jako kam? Do našeho třípokojového bytu, kde už teď balancuju na hraně psychického kolapsu, abych zvládla děti, práci, domácnost a manželství?
Domů? Do místa, kde není místo ani pro další matraci, natož pro dva lidi, co potřebují dvacet čtyři hodin denně servis, péči a hlídání?
S prominutím:
Kde jste byli, když jsme my jako děti plakali?
Kdy jste „neměli čas“ nás vyslechnout, protože "jsme byli přecitlivělí"?
Kdy jste nám tvrdili, že svět je drsný a musíme se naučit postarat sami o sebe?
No tak teď je svět drsný, realita si nebere servítky.
Láska není otroctví. A moje rodina má přednost před vaší sebelítostí
Milovala jsem vás.
Milovala jsem vás, když jste mě vodili do školky, když jste mě učili jezdit na kole, když jste mi říkali, že jednou budu mít svou vlastní rodinu.
Ale víte co?
Teď tu rodinu mám.
A ta rodina – moje děti, můj muž, moje vlastní duševní zdraví – má prioritu.
Nemám povinnost roztrhat si život na kusy, abych vám umožnila lepší výhled z okna.
Nemám povinnost stát se vaší ošetřovatelkou, kuchařkou, psychoterapeutkou a hadrem na slzy jen proto, že se vám nelíbí v domově, kde se o vás někdo stará.
Domov důchodců není trest. Je to luxus, který si vy ani neuvědomujete
Máte tam jídlo třikrát denně, doktory na chodbě, pečovatelky na telefonu.
Máte tam lidi, kteří se o vás starají s profesionálním odstupem, který já už nemám sílu ani předstírat.
A místo vděku slyším jen fňukání, jak je tam „hnusná polívka“ a „moc brzo zhasínají světla“.
Tak si to shrneme:
Já mám doma noční vstávání, hysterické děti, práci na krku a k tomu vás mám ještě vás vozit, koupat, ošetřovat a bavit, jo?
Ne, díky.
Byli jste dost dospělí na to, abyste mě poslali do života bez sentimentu.
Buďte dost dospělí na to, abyste přijali, že teď je řada na vás snášet nepohodlí.
Pocit viny? Měla bych spíš cítit vztek
Víte, co je opravdu sprosté?
Že někdo, kdo měl celý život na to, aby si vybudoval vztahy, bezpečí a alternativy, teď brečí, že „chce domů“ – a očekává, že to všechno za něj vyřeší děti, které už samy jedou na krev.
Není to moje selhání, že nemáte kde být.
Není to moje vina, že domov není hotel se službami na míru.
A už vůbec není moje vina, že vás trápí samota, kterou jste si roky pěstovali svou uzavřeností a neochotou měnit se.
Takže odpověď je jednoduchá
Ne.
Zůstanete tam.
A já se za to nebudu omlouvat.
Nezničím vlastní život, abych vás zachránila před tím, co je normální součástí stárnutí.
Nezničím svoje děti tím, že jim ukážu, že rodina znamená naprosté sebezničení ve jménu povinnosti.
Pomáhat ano.
Obětovat vlastní existenci ne.
Děkuji Dianě za příběh.
