Tchyně mi kradla peníze z peněženky. Když jsem jí načapala, obvinila mě, že jsem lakomá

Nejdřív mi zmizela stovka. Pak dvě. Říkala jsem si , že jsem špatně počítala, zaplatila v hotovosti, jsem unavená. Jenže pak zmizela pětistovka, o které jsem přesně věděla, že v peněžence byla.
Mezi řečí jsem doma řekla: „Mám pocit, že mi někde mizí hotovost.“
Tchyně se zasmála: „Vy mladí jste rozhazovační, ani nevíte, za co utrácíte.“
To byl první červený praporek. Ignorovala jsem ho.

Jedno odpoledne jsem přišla dřív domů. Tchyně „se jen stavila“. Tiše jsem vešla do obýváku – a tam ji vidím.
Sedí na gauči. Moje kabelka vedle ní. Moje peněženka otevřená. Její prsty mezi bankovkami.
Zmrazilo mě to. Protože v tu chvíli už to nebyl pocit, ale fakt.

„Co to děláte?“ vypadlo ze mě.
Vyskočila, peněženku pustila jak rozpálené železo:
„Ty ses mě lekla! Já ti to jen srovnávám, máš to tam jak na pouti.“

Když jsem klidně zopakovala: „Proč saháte do mojí peněženky?“, okamžitě přešla do útoku.
„Proboha, kvůli pár korunám taková hysterie? Ty jsi tak lakomá, že ani vlastní tchyni nedůvěřuješ?“

Tohle miluju: člověk s rukou v mojí peněžence mě obviní z lakoty.
Prý se jen dívala, jestli mám drobné, chtěla mi „rozměnit“. Jistě. A možná mi chtěla i „ušetřit“ starosti, aby mi bankovky neležely zbytečně.

Když jsem řekla úplně jasně: „Do mojí peněženky nebudete sahat,“ spustila se smršť:
„Já jsem ti dala syna!“
„Já vám pomáhám s dětmi!“
„Rodina si má věřit!“

Manžel stál mezi námi jak přistižený školák.
„Mami, tos přehnala,“ pípl, ale v očích měl strach. Ne o mě. O klid.
Klasika: konflikt je horší než to, že jeho máma krade.
A pak ta magická věta, která mě dorazila:
„Tak se uklidněte obě dvě.“

Obě dvě. Jako kdyby se tady hádaly dvě hysterky o pětistovku. Ne že jedna krade a druhá se brání.

Tchyně samozřejmě spustila svojí kampaň:
Jsem hysterická, prý mám „peníze za boha“ a obviňuju chudinku starou paní z krádeže kvůli jedné pětistovce.
Zapomněla dodat detail: že ji měla v ruce.

A nejhorší? Lidi jí to žerou.
„Ona by ti nikdy neublížila,“ slyším.
Jasně. Jen občas sáhne do mojí peněženky, občas omylem nahlédne do účtu, občas se „zajímá“, kolik beru. Vždycky s tím, že jí do toho nic není – ale ptá se stejně.

Tohle není nouze. To je charakter.

Udělala jsem „neslýchané“:
Kabelku zamykám, v peněžence mám minimum, hotovost držím na účtu. A řekla jsem jí do očí, že jí po tom incidentu nevěřím.

Stálo mě to nálepku „zlá snacha“. Jenže já už fakt nehraju hru „hlavně klid v rodině“.
Kdo sahá do cizí peněženky a ještě dělá morální kázání, není chudinka. Je to zloděj.