Článek
Rodinný Silvestr má zvláštní pravidla. Nikdo je nevysloví nahlas, ale všichni je znají. Musíš přijít. Musíš být veselá. Musíš jíst, pít, smát se a hlavně, nesmíš pokazit atmosféru. A je úplně jedno, že jsi unavená, vyčerpaná, nebo že máš za sebou rok, který bys nejraději zamkla do sklepa a zapomněla na něj.
Jakmile se neusmíváš dostatečně, někdo se zeptá, jestli se něco děje. Ale to není starost. To je dozor. Protože opravdové emoce se tu nenosí, jen dekorum.
Chlebíčky jako forma nátlaku
Na stole leží hory jídla, které nikdo doopravdy nechce. Všechno je těžké, ulepené, přeplácané, přesně jako ten večer. A když odmítneš, následuje věta: „Aspoň jeden si dej, kvůli mně.“
Jídlo tu není pohostinnost. Je to nástroj. Stejně jako alkohol, který má „rozvázat jazyk“, ale ve skutečnosti jen přehluší napětí, které by jinak prasklo.
Rodinné dialogy, které nikam nevedou
Každý Silvestr má své stálice. Dotazy, které se opakují rok co rok, bez ohledu na to, kolikrát už jsi odpověděla. Proč ještě nemáš děti. Proč máš práci, kterou máš. Proč nemáš jinou. Proč jsi sama. Proč nejsi jiná.
Nikdo tě neposlouchá. Všichni jen čekají, až se dostanou ke slovu. A ty sedíš u stolu, připadáš si cizí ve vlastní rodině a říkáš si, jestli by nebylo snazší předstírat nemoc a vymluvit se z toho.
Povinný úsměv jako cena za klid
Nejhorší na tom všem je, že když to vydržíš, jsi pochválená. „Byla jsi letos nějaká hodná.“ Překlad? Mlčela jsi. Nevyčnívala jsi. Neřekla jsi pravdu. Zapadla jsi.
Rodinný Silvestr není o setkání. Je o udržování iluze, že všechno funguje. A kdokoli tu iluzi naruší, je problém. Ne ten, kdo dusí atmosféru. Ale ten, kdo ji pojmenuje.
Možná to není tradice, ale strach
Strach z ticha. Strach z toho, že když se přestaneme scházet „protože se to má“, zjistíme, že si vlastně nemáme co říct. Že vztahy drží pohromadě jen zvyklost, ne blízkost.
A tak se raději každý rok znovu sejdeme, otevřeme šampaňské, odpálíme ohňostroj a předstíráme, že jsme šťastní. Protože to je jednodušší než přiznat, že to celé nefunguje.
