Článek
Světýlka blikala, cukroví vonělo, já byla vyřízená, ale ráda, že jsme to zase zvládli. Dárky pod stromečkem nebyly za statisíce, ale byly poctivé. A pak přišla věta, která rozřízne Vánoce jak nůž:
„To má být jako všechno?“
Neřekly to zlomyslně. Řekly to zklamaně. A právě to je nejhorší. Že jim to přijde normální. Že se z Vánoc stal výdejní pult a my jsme obsluha.
Nejsou to jen děti. Jsme to my, kdo jim to dovolil
Je jednoduché nadávat na TikTok, reklamy a spolužáky. Jenže stěžovat si pod vánočním stromečkem je něco úplně jiného. Jak jsme se sem dostali?
Jednou ustoupíte v obchodě, protože nechcete scénu. Podruhé, protože nechcete, aby dítě „vypadalo chudě“ vedle ostatních. Potřetí, protože máte výčitky, že pracujete moc, a tak to kompenzujete dárkovými krabicemi. A pak se divíte, že dítě stojí u stromečku jako zákazník, co hodnotí objednávku.
Dítě se nenarodí s pocitem nároku. Pocit nároku se vypěstuje. Tichým „ano, koupím“, které zní jako láska, ale je to strach.
„To je všechno?“ je facka. A zároveň budíček
V tu chvíli mi došlo, že jsme z Vánoc udělali aukci: kdo dá víc, kdo dá dražší dárek, kdo dá víc značek. Děti už často neumí rozlišit dárek a to, co skutečně potřebují. Všechno je jen „málo“ nebo „dost“. A rodiče? Ti se v panice začnou omlouvat: „Letos to nešlo… příští rok… ještě něco máme…“
Jako by se rodič musel obhájit, že doma není pobočka Alzy.
Teď se rozhoduje, kdo vyhraje: dítě, nebo rodič
Tahle věta je test. Ne dítěte. Rodiče. Protože jsou jen dvě cesty.
První: rychle to spravit. Přihodit další dárky, slíbit víc, vytáhnout „ještě něco je v ložnici“. Výsledek? Dítě se naučí: když zatlačím, rodič se zlomí. Když se zatvářím zklamaně, dostanu víc.
Druhá: ustát to. Klidně, pevně. Říct: „Ano. To je všechno.“ A přežít tu minutu ticha, kdy máte chuť brečet. Protože vychováváte člověka, ne konzumenta.
Vděk se učí. A začíná u reality
Dítěti je úplně jedno, kolik to stálo, pokud nezná hodnotu peněz. Pokud nikdy neslyšelo „ne“. Pokud neví, co znamená nájem, energie, práce, únava. Pak je pět tisíc i třicet tisíc jen číslo na krabici.
A pokud nechci, aby se to opakovalo, musím si ho přestat kupovat. Nastavit pravidla dávno před Vánoci: rozpočet, limit, smysl. A hlavně: nepřepisovat je pak pod stromečkem jen proto, že se někdo zatváří zklamaně.
Možná budou naštvané. Nebo možná poprvé něco pochopí.
Protože věta „To má být jako všechno?“ se neřeší dalším dárkem. Řeší se důsledností. A tou jedinou větou, kterou děti nesnáší, ale potřebují:
Ano. To je všechno. A je to víc než dost.
