Článek
Seděla jsem naproti nim a koukala na cizí lidi, kteří se tvářili, že rozhodují o budoucnosti firmy. Po čtyřiceti letech v práci jsem nedostala poděkování ani symbolickou kytku. Dostala jsem výpověď. Prý „už nezvládám držet tempo“. Takovou větu jde říct slušně, skoro civilizovaně. A přitom je to nejšpinavější způsob, jak člověka vymazat bez jediného sprostého slova.
Tempo? Nebo jen panika v obleku?
Když jsem začínala, práce znamenala něco umět a dělat pořádně. Dneska je „tempo“ často jen název pro chaos: nové systémy, které se zavádějí, aby se za půl roku zrušily, meetingy o ničem, tabulky pro tabulky a věčné „rychle, rychle“, i když nikdo neví proč. Všechno se přejmenuje na „agilitu“, ale ve skutečnosti se jen běhá dokola. Já neztrácím tempo práce. Já odmítám tempo hysterie.
Pravda, kterou neřeknou nahlas: Jsem drahá a nejdu ohnout
Výpověď kvůli tempu je pohodlná, protože zní jako moje vina. Jenže skutečný důvod bývá prostý: starší člověk stojí víc a zároveň si už nenechá všechno líbit. Mám zkušenost, paměť firmy a nepříjemný zvyk ptát se na smysl. A to je pro mnohé manažery horší než chyba – protože smysl se v PowerPointu špatně simuluje. Navíc se už nedám opít rohlíkem typu „jsme jedna velká rodina“, když vidím, jak rychle se z rodiny stane účetní položka.
Jak se člověk „odstřelí“ bez špíny na rukou
Nejdřív vám přestanou dávat informace. Pak vám seberou věci, které jste dělali roky, a předají je někomu „dynamičtějšímu“. Přihodí něco nového bez smyslu a bez zaškolení. Když se ozvete, jste „negativní“. Když chcete vysvětlit souvislosti, jste „zbytečně detailní“. Když nestíháte, jste „pomalí“. A pak přijde finální razítko: pomalé tempo. Elegantní. Sterilní.
Zkušenost není zastaralost. Je to brzda proti průšvihům
Kolikrát jsem potichu zachránila situaci, aby firma nevypadala jako amatéři. Dokud byl klid, byli spokojení. Slovo „tempo“ se vytáhne až ve chvíli, kdy se někomu hodí, aby mě vyhodil bez pocitu viny. Zkušenost totiž připomíná realitu. A realita je pro část moderních šéfů nepříjemná, protože nejde umlčet „pozitivním mindsetem“.
A teď?
Ano, mám vztek. A ano, na chvíli jsem se i lekla, jestli fakt nejsem „pomalejší“. Jenže pak mi došlo, že jsem čtyřicet let držela systém, který mě nakonec vyplivl. Nebudu se omlouvat za to, že nejsem stroj. Nejsem neschopná. Jen jsem odmítla běžet v závodě, kde se cílová páska pořád posouvá. Oni tomu říkají tempo. Já tomu říkám důstojnost. A tu si tentokrát nenechám sebrat žádným HR slovníkem.
