Článek
Dokud makáš za málo, jsi pohodová holka. Nosíš kafe, usmíváš se, děláš, co je třeba. Jsi tichá voda, která šetří firmě peníze. Ale jakmile otevřeš pusu a řekneš si o něco, co ti reálně náleží, jsi najednou problém.
„Nevíš, co chceš.“
„Myslela jsem, že jsi vděčná.“
„Peníze přece nejsou všechno.“
Ne. Nejsou. Ale když děláš práci za tři lidi, a přitom bereš jako někdo, kdo kopíruje faktury, tak je něco špatně. A pokud ti pak ještě šéf do očí řekne, že „odvážní lidé si o vyšší plat říkají“, tak to zkusíš. Protože přece proč ne?
Přišla jsem připravená. Ale ne na tohle
Před schůzkou jsem si připravila všechno. Výsledky, čísla, nárůst obratu, zpětnou vazbu od klientů. Mluvila jsem věcně, slušně, sebevědomě. Šéf přikývl. Řekl, že si to „musí promyslet“. A pak se tvářil, jako by se nic nestalo. Jako bych to neřekla. Jenže atmosféra se změnila. Začalo to nenápadně: přeskočení u porady, přeposlání úkolu kolegovi, který to dřív dělával pod mým vedením. Pak narážky. Pak ticho. A nakonec ta slavná věta:
„Mám pocit, že to mezi námi přestalo fungovat.“
Ne, nefungovalo to. Ale ne mezi námi. Přestalo fungovat to, že já držím pusu a ty se tváříš jako férový šéf.
Chtějí, abychom byly aktivní. Ale jen do chvíle, než to začne bolet je
Říct si o vyšší plat je pro ženu pořád jako přijít na ples v montérkách. Všichni říkají, že to máme dělat. Ale když to uděláš, tváří se, že jsi narušila harmonii. Jakmile nejsi tichá, skromná a vděčná, jsi „ambiciózní“. A to je – překvapivě – špatně.
Zvlášť když jsi žena, která nejen že dře, ale ještě k tomu ví, kolik firma vydělvá. Tahle kombinace je toxická. Pro ně. Protože rozbíjí iluzi, že vděčná pracovnice je vděčná navždy.
Tak mě vyhodil. A udělal mi tím službu
Jasně, že to v první chvíli zabolelo. Ale dneska vím, že to bylo nejlepší, co mohl udělat. Protože dnes pracuju jinde. S jinými lidmi. Za dvojnásobek. A víte co? Dokázala jsem si o přidání říct. Znovu. A tentokrát jsem za to nedostala výpověď. Ale podání ruky, přidání peněz a respekt.
