Děti mě k sobě pozvaly na Vánoce, ale nesmím přivést svého partnera. Nesnáší ho.

Děti mě pozvaly na Vánoce. A já se na vteřinu zaradovala, protože i dospělý člověk občas zatouží po obyčejném rodinném teple. Pak přišla ta věta, pronesená skoro mimochodem: „A hlavně neber jeho. My ho nesnášíme.“ A v tu chvíli se z pozvánky stal papír s podmínkami. Přijď, mami. Ale jen v té verzi, která se nám hodí.

Tohle není o tom, že někoho nemají rádi. Tohle je o moci. Hranice vypadá jinak. Hranice je: „Je mi to nepříjemné, pojďme se bavit proč a jak to udělat důstojně.“ Ultimátum je: „Buď on, nebo my.“ A Vánoce se v tu chvíli změní v rodinný test loajality – kdo ustoupí, kdo sklopí hlavu, kdo se přizpůsobí, aby byl „klid“.

Jenže klid za cenu vlastní důstojnosti není klid. Je to tichý souhlas s tím, že mě mohou komandovat podle své nálady.

Roky jsem byla ta, co nic nekomplikuje. Ta, co ustoupí, aby se nikdo neurazil. Jenže teď se po mně chce ještě víc: abych popřela vlastní vztah, jen aby měli čistý obrázek rodiny bez „rušivých prvků“. Takhle se dělá idylka – realita se nechá za dveřmi.

Ano, i to si připouštím. Někdy děti vidí věci, které rodič přehlíží. Jenže pokud je partner opravdu hrozba, tak se to neřeší zákazem jako ve školce. To se řeší konkrétně: co udělal, kdy, jak se projevuje, proč jim vadí. Fakta. Situace. Rozhovor. Ne teatrální „nesnášíme ho“ a šlus. Zákaz bez vysvětlení je jen kontrola převlečená za péči.

Největší pokušení je udělat to, co jsem dělala vždycky: přijet sama, spolknout to, usmát se a večer doma cítit prázdno. Jenže já už odmítám platit za rodinnou přízeň tím, že zradím sama sebe.

Jestli mě chtějí u stolu, tak mě. Celou. Ne jen verzi, která je pro ně pohodlná. A jestli jejich láska funguje jen pod podmínkou „přijdeš sama“, pak to není láska. Je to obchod.

Možná tam nepůjdu. Možná navrhnu setkání jindy a jinde. Možná řeknu jasné „ne“ a nechám je, ať se s tím poperou. Protože Vánoce nemají být trest. Mají být vztah. A vztah, který stojí na ultimátech, není k ničemu.