Článek
V 19. století nebyla hranice mezi duševní nemocí a společensky nežádoucím chováním zdaleka jasná. Žena měla být klidná, cudná, poslušná a oddaná rodině. Pokud se tomuto obrazu vymykala, mohla být označena za nervově labilní, hysterickou nebo mravně narušenou.
O jejím osudu navíc rozhodovali téměř výhradně muži – manželé, otcové, soudci a lékaři. Samotná žena měla jen velmi omezenou možnost dokázat, že je zdravá.
Manžel ji nechal zavřít za odlišné názory
Jedním z nejznámějších případů byla Američanka Elizabeth Packardová, matka šesti dětí a manželka protestantského duchovního. Se svým mužem začala otevřeně nesouhlasit v náboženských otázkách. On její postoje označil za známku duševní poruchy.
V roce 1860 ji nechal odvést do psychiatrického ústavu v Illinois. Tehdejší zákon poskytoval mužům před nedobrovolným umístěním právo na slyšení, vdanou ženu však mohl manžel nechat zavřít bez stejné ochrany.
Lékař u Elizabeth nenašel jednoznačné známky duševního rozvratu, přesto ji zařadil do neurčité kategorie „mravního šílenství“. V ústavu strávila tři roky. Později byla označena za příčetnou a po propuštění začala bojovat za právo pacientů na soudní přezkum. Její případ pomohl změnit zákony v několika amerických státech.
Nemocí mohla být sexualita i neposlušnost
Pojem hysterie dokázal pojmout téměř cokoliv: úzkosti, mdloby, nespavost, podrážděnost, ochrnutí, záchvaty i sexuální touhu. Skutečné zdravotní obtíže se tak mísily s představou, že ženské tělo a emoce jsou přirozeně nestabilní.
Také označení „mravní šílenství“ umožňovalo považovat za nemoc chování, které porušovalo dobová pravidla. Pití alkoholu, mimomanželský sex, prostituce nebo otevřený odpor vůči autoritám se mohly stát součástí lékařského zdůvodnění internace.
Neznamená to, že každá údajně promiskuitní nebo vzdorovitá žena automaticky skončila v léčebně. Pravidla se lišila podle země, doby i zařízení. Lékařský jazyk však dokázal proměnit porušení společenských očekávání v příznak choroby.
Čím více protestovala, tím nemocněji působila
Pro ženu zavřenou neprávem vznikala téměř neřešitelná past. Pokud plakala, křičela a dožadovala se propuštění, potvrzovala tím údajnou hysterii. Když působila klidně, mohli lékaři tvrdit, že své šílenství pouze skrývá.
Snadnost chybné diagnózy odhalila roku 1887 novinářka Nellie Blyová. Před přijetím do ženského ústavu na newyorském Blackwellově ostrově duševní poruchu předstírala. Jakmile se dovnitř dostala, začala se chovat normálně. Přesto zůstala zavřená, dokud ji redakce po deseti dnech nedostala ven.
Její reportáže popsaly ledové koupele, nedostatek oblečení, špatné jídlo, hrubé zacházení i ženy, které podle ní nepůsobily nemocně. Vyšetřování následně přispělo ke zvýšení rozpočtu na péči o pacienty.
Ústav léčil nemoc i nepohodlnost
Mnohé pacientky samozřejmě skutečně potřebovaly pomoc. Trpěly těžkými depresemi, psychózami, demencí, epilepsií nebo následky porodu, kterým tehdejší medicína nerozuměla. Tragédie spočívala v tom, že se mezi nimi ocitaly ženy zdravé, traumatizované, chudé nebo pouze nežádoucí.
Jakmile se za ženou zavřely dveře ústavu, její slova ztratila váhu. O tom, zda je nemocná, rozhodovali stejní lidé, kteří ji nechali odvést. A každá snaha bránit se mohla posloužit jako důkaz, že za zamčené dveře skutečně patří.
