Vnoučata jsou pro ni jen nástroj k focení na Facebook: V realitě je ani nepohlídá, jen sbírá lajky.

Když se narodila naše první dcera, Milada přijela do porodnice s telefonem připraveným v ruce. Ještě než se mě zeptala, jak se cítím, chtěla společnou fotografii s miminkem.

O několik hodin později už byla na Facebooku. Tchyně k ní napsala, že se konečně dočkala svého největšího životního štěstí. Pod příspěvkem se objevily desítky srdíček a komentářů o tom, jaká bude úžasná babička.

Podobně pokračovala každá další návštěva. Děti musely sedět babičce na klíně, rozdávat pusinky a tvářit se vesele. Jakmile měla dost fotografií, odložila telefon i zájem.

Nikdy se nezeptala, co děti baví, jak se jim daří ve školce nebo čeho se bojí. Často si ani nepamatovala, na co jsou alergické.

Jednou přijela na nedělní oběd. S vnoučaty byla necelé dvě hodiny, většinu času si povídala se synem. Večer zveřejnila album s názvem „Víkend s mými poklady“.

Na fotografiích děti pekly, kreslily a běhaly po zahradě. Všechno se odehrálo během dvaceti minut, kdy je tchyně přesouvala od jedné činnosti ke druhé, aby měla dostatek různých záběrů.

Její známí jí psali, že obětavější babičku neznají. Milada každému odpověděla, že vnoučata jsou celý její svět.

Přitom když jsme ji o týden později požádali, zda by děti na dvě hodiny pohlídala kvůli návštěvě lékaře, odmítla. Měla prý náročný týden a potřebovala klid.

Tchyně nemá povinnost starat se o naše děti. Vychovala vlastní rodinu a má právo rozhodovat, jak naloží se svým časem. Kdyby jednoduše řekla, že pravidelné hlídání nechce, přijala bych to.

Problém byl v něčem jiném. Když pomoc odmítla, na Facebooku si zároveň stěžovala, že jí vnoučata málo půjčujeme. Příbuzným tvrdila, že bychom se bez ní neobešli, a zveřejňovala snímky, které budily dojem, že s dětmi tráví každý volný den.

Naše děti se pro ni staly kulisou. Skutečnou pozornost věnovala především reakcím pod příspěvky.

Situace se vyhrotila, když zveřejnila fotografii dcery v plavkách z dětského bazénku. Okamžitě jsem ji požádala, aby snímek odstranila.

Milada se urazila. Tvrdila, že jako babička snad smí ukázat, že má krásná vnoučata. Manžel jí vysvětlil, že být babičkou neznamená mít automatické právo vystavovat děti na internetu.

Stanovili jsme jasné pravidlo. Fotografovat může, ale bez našeho souhlasu nesmí snímky nikam zveřejnit. Pokud přijede pouze kvůli fotografiím a děti po několika minutách přestanou zajímat, nebudeme je nutit pózovat.

Tchyně několik týdnů skoro nepřijela. Bez možnosti sdílet fotografie jako by návštěvy ztratily část smyslu. Postupně se však začala vracet a telefon nechávala častěji v kabelce.

S dětmi stále netráví mnoho času a téměř je nehlídá. To respektujeme. Alespoň už ale na internetu nevytváří představu, že je jejich druhou matkou.

Dítě nepozná dobrou babičku podle počtu společných fotografií. Pamatuje si, kdo mu přečetl pohádku, vyslechl jeho vyprávění a znal jméno oblíbeného plyšáka. Na takový vztah nestačí telefon, vhodný popisek ani stovka lajků.